Skotsko, jak se zdá, je mezi filmaři vyhledávanou destinací, a to nejen pro své přírodní krásy, ale i díky architektuře, která zahrnuje celou škálu staveb – od polorozpadlých zřícenin porostlých mechem až po plně zachované zámky, které se ovšem od těch českých liší svou tajemnou atmosférou a typicky britským pochmurnem. Ve výsledku se tedy režiséři řídí heslem „natočíme-to-ve-Skotsku-tam-je-krásně“ a fanoušci vzniklých filmů je pak následují s krédem „pojedeme-se-tam-podívat-v-tom-filmovém-Skotsku-je-tak-krásně“. I my jsme prošli podobným duchovním „vývojem“ a rozhodli jsme se poprvé absolvovat výlet organizovaně v rámci Glasgow University Union, která pořádá výlety po krásách Skotska. Výhody takového cestování jsou zřejmé: za slušný peníz se podíváte dál, než byste se za stejný peníz podívali sami, a navíc stihnete za jediný den navštívit vícero míst, což by se vám s místními skotskými spoji v tak krátkém časovém úseku nikdy nepodařilo. Tady vás autobus – chtěla bych napsat „plný křičících studentů“, ale nakonec jsme v něm hulákali jen my, Češi – doveze pohodlně až na místo, vy si uděláte pár fotek, a hurá dál. A už plynule přecházíme k nevýhodám takového cestování: Za prvé časové omezení na jednotlivých zastávkách a za druhé duševní omezenost průvodkyně, která uměla anglicky snad ještě hůř než Hoňa, který se anglicky pořádně nikdy neučil, a neustále vydávala různé pazvuky od chrochtání až po výskot ve snaze vzbudit v našem autobuse nadšení. Třetí vroubek se netýkal výletu samotného, ale spíše příprav, které u nás spočívaly v nekonečném čekání na lístky, při kterém my jsme férově čekali ve frontě,byť se před námi točil nechutně dlouhý had štěbetajících studentů, zatímco nás s pohledem „když-mi-něco-řeknete-budu-dělat-že-nerozumím“ předběhlo několik Číňanů, kteří ještě kupovali lístky veškerým svým čínským kamarádům, a že jich tady v Glasgow je! Když jsme to již začali vzdávat a ve frontě jsme čekali buď jen ze setrvačnosti, nebo z jakési naivity, která nás tady v cizině občas bez varování přepadá, očekávajíc každou chvíli oznámení, že Číňané, kteří nás předběhli, bohužel vykoupili i poslední lístky, které na celičkém světě ještě zbývaly, ocitli jsme se najednou před pultíkem sami a k naší nevíře nám opravdu prodali pár upocených lístků se slovy, že se nemusíme nikterak obávat, jelikož pojede více autobusů, takže se všichni vejdou.

V sobotu jsme museli vstávat velmi, velmi brzy (nebudu sem psát, v kolik, protože většina lidí tak vstává normálně, ale my studenti a nezaměstnaní se tady v Glasgow obvykle válíme minimálně do osmi), abychom si připravili svačiny. Opět jsme s sebou vezli batohy nacpané jídlem plus foťák. My jsme skromní a nic jiného na takový celodenní výlet ke své spokojenosti nepotřebujeme. V autobuse jsme obsadili místa, na kterých jsem naposledy seděla na jakési exkurzi na základní škole – zadní pětku sedadel – a mám pocit, že ta místa disponují jakýmsi kouzlem, které nutí člověka bavit se velmi hlučně a dělat si legraci z lidí před ním (výhodou je zde čeština, které nikdo nerozumí). Jelikož jsme ovšem jen čtyři a na pětce nás přirozeně mělo být pět, přišla slečna průvodkyně a se slovy „já tady muset posadit ještě jeden člověk“ k nám posadila Aliciu, dívku ze španělské Andalusie. Alicia, dívka ze španělské Andalusie, nebyla zrovna hovorný typ, a já se jí ani nedivím. My jsme jí totiž vyhradili místo přímo naproti uličce, to znamená seděli jsme po dvou u okýnka a ona byla nacpaná mezi námi a chudák nevěděla, co si počít. Tak jsem se jí aspoň zeptala, jak se jmenuje a ona odpověděla, že Alicia, dívka ze španělské Andalusie. A to bylo asi tak všechno, protože její angličtina byla asi na stejné úrovni jako angličtina paní průvodkyně. Ale náhodou je to úžasný, a to teď výjimečně nemyslím ironicky, že se i přes tu jazykovou bariéru tyhle lidi vydají do Skotska studovat. Musí to být pro ně hrozně těžký, když se všechny předměty vyučují v angličtině, vím to z vlastní zkušenosti, protože i já tu mám s angličtinou problém, a to jsem si myslela, jak neumím anglicky :-)  Tak jsme s Alicií ještě chvilku hovořili rukama nohama, což má taky svoje kouzlo, a pak už jsme se věnovali každý své svačině. Na cestu zpátky jsme jí pustili k okýnku a vypadala, že to pro ni byl nejšťastnější okamžik celého výletu.

První zastávkou byl hrad Inveraray, který budou znát zejména ti, kteří patří mezi četné příznivce seriálu Panství Downton. Sídlo hrabat a vévodů z rodu Argyllů bylo k vidění ve speciální vánoční epizodě. Rozpomenout se můžete zde:

https://www.youtube.com/watch?v=_UOcrHRNtnQ

K výstavbě tohoto hradu se váže celkem zajímavý příběh a zaráží mě, že nikomu nepřipadá podezřelý. Když se druhý vévoda z Argyllu rozhodl, že by chtěl svou hlavu skládat někde jinde než v tom starém, odrbaném sídle Innischonnel Castle, kde doposud jeho přeslavný rod přebýval, zadal tuto práci Siru Johnu Vanbrughovi, který nakreslil základní skicu a… ZEMŘEL! Na něho navázal Roger Morris, který dotvořil Johnovy skicy a pak – ZEMŘEL. Do třetice všeho dobrého pak další plánování stavby převzal William Adam jako dozorčí a nebudete věřit tomu, co se mu stalo. ZEMŘEL! Ve stavbě pak pokračovali jeho synové, a nebudete věřit, co se přihodilo jim! NEZEMŘELI. Tedy zemřeli, ale nejdřív žili šťastně až do smrti. Hrad byl dostavěn v roce 1789 a během té doby ho postihl jeden velký požár a jedna velká povodeň (z prasklého vodovodního potrubí) – ta bohužel proti požáru zasáhla až po 98 letech, takže neměla většího efektu než totální zničení interiérů. Jak to tam vypadá dnes, jsme se bohužel nedozvěděli, jelikož jsme měli asi 40minutový rozchod, během kterého jsme stihli doběhnout k bráně hradu, zjistit, že je zamčená, vyfotit si hrad přes mříže, běžet z druhé strany na můstek u silnice, odkud byl pěkný výhled na celý komplex i s parkem, vyfotit si jej bez mříží, běžet zpět k autobusu, vyfotit se s dudákem, dojít si na záchod a zapadnout do autobusu, ve kterém jsme kdovíproč zase na někoho dalších deset minut čekali (za doprovodu výskání a pištění naší průvodkyně, která se nám těmito neartikulovanými zvuky snažila sdělit, že všechno je super).

Inveraray zepředu

Inveraray zezadu

My s dudákem (ty dudy hrály nemožně nahlas, tak jsem si musela zacpat ucho)

Kodrcali jsme se do skotských výšin. Zelené kopečky, kopce, hory. Klikaté silničky. Mlha. Doufala jsem, že se brzy zvedne a umožní nám krásný rozhled v údolí, kam jsme mířili – GLENCOE – místo, kde se natáčela jedna scéna z Jamese Bonda – Skyfall. Přesvědčit se můžete zde: https://www.youtube.com/watch?v=mHt2fUEhGvw James Bond mi nikdy k srdci nepřirostl a Skyfall jsem neviděla, takže tentokrát mne místo zajímalo čistě pro svou vlastní krásu - a nezklamalo. Když tam tak stojíte, na místě také přezdívaném jako „Three Sisters“, uvědomujete si, že pravděpodobně tiše zíráte na jedno z nejkrásnějších míst Skotska. Strmé skály, které uzavírají celé údolí v dramatické křeči, mlha, skrz kterou probleskuje slunce, ta nesnesitelná tíha, která na vás padá z té vší obrovské masy kolem a bohužel spousta pokřikujících turistů a šílenců, kteří to všechno kazí… Celou dobu, co jsme tam tak stáli se zakloněnými hlavami, jsme toužili po tom obout pohorky a vydat se po strmých cestičkách, kde skotačí ovce a kozy, na vrchol a rozhlédnout se kolem, podívat se svrchu na ty miniaturní postavičky turistů pobíhajících v záchvatech cestovního šílenství, stát chvíli pryč od toho všeho a užívat si ten moment svobody. Bohužel jsme ale byli součástí masy výletníků, kteří byli okolnostmi donuceni přizpůsobit se nepříznivým podmínkám a vyfotit za minimální čas, co se dalo včetně sebe s údolím v zádech, a zase běžet dál, i když tohle místo vyzývalo k zastavení více než kterékoli jiné.

Glencoe - jo, opravdu je to tak dokonalý!

(Šílenství některých spolucestovatelů právě dosáhlo svého vrcholu. Například jeden ze studentů strávil tu trochu času, co nám byla v údolí dána, tím, že si natáčel naši paní průvodkyni, jak čte informace o Glencoe svou vybroušenou ne-angličtinou, zatímco kolem ní startují auta a autobusy, jelikož jako dějiště natáčení si vtipně zvolil místní parkoviště. Bude mít jistě krásnou památku z toho nejhezčího, co jsme zatím ve Skotsku viděli). Ke Glencoe se váže děsivá historie a možná, že kdyby ji někteří turisté znali, nenatáčeli by si svoje trapné proslovy na parkovišti. V Glencoe totiž došlo v roce 1692 ke strašnému masakru. Tři sídla, která tehdy patřila rodu McDonaldů, tehdy v mrazivém únoru přijala – nic netušíc – za své hosty své úhlavní nepřítele, kteří se rozhodli jim pomstít za to, že přísahali věrnost královně Marii Stuartovně a jejímu novopečenému manžílkovi Vilému Oranžskému až po dlouhém váhání, a nikoliv hned a s tím správným nadšením. 38 členů rodu bylo chladnokrevně zavražděno a 40 žen a dětí zemřelo na podchlazení poté, co byly jejich domovy spáleny na uhel. Gencoe je opravdu vhodným místem na vyfocení se v nevhodných pózách :-)

Naše cesta pak pokračovala severním směrem do městečka Fort William, kde měla být zastávka na oběd. Další mínus zájezdu – na všech zastávkách, kde bylo něco k vidění, jsme mohli strávit maximálně půl hodiny, ale ve městě, kde nebylo nic než pár kamenů z bývalé pevnosti, smradlavá řeka plná leklých ryb a obchoďák, jsme měli dvouhodinový rozchod na oběd. Svačiny s sebou by měly být povinné!!! S Hoňou jsme si ty svoje snědli během čtvrt hodiny a zbytek času jsme strávili vyhříváním se na lavičce na místě, kde kdysi stála místní pevnost. Naštěstí v tu chvíli svítilo slunce.

Po dvou hodinách jsme se všichni sešli v autobuse, slečna průvodkyně tento stav ohodnotila hlasitým „uááááááá“ a „eíííííííííííííí“ (jako že jsme super lidičky) a mohli jsme konečně jet dál, ke Glenfinnan Viaduct, k mostu, kde se natáčela část druhého dílu Harryho Pottera (https://www.youtube.com/watch?v=U_vO5ja-gj8) a přes který ti šťastnější z nás, kteří, když jim bylo jedenáct, obdrželi pozvánku do školy čar a kouzel, projíždějí každé září ve vlaku do Bradavic.   Pro mne to byl vrchol celého výletu. Nejenže jsme tam přijeli akorát včas, abychom viděli, jak kolem projíždí vlak, ale měli jsme asi hodinu a půl rozchod, takže jsme si mohli vše v klidu prohlédnout a vychutnat. Bohužel nám jako místo vhodné pro vyfotografování vlaku byla doporučena vyvýšenina na kopci, kde bylo chvílemi bláta po kotníky a odkud byl vlak na fotkách (pokud nemáte zoom asi tak 10) vidět jako malá tečka na čemsi, co lze s trochou fantazie považovat za most. Vlak, ve kterém jistě sedělo několik set nadšených a rozesmátých studentů, včetně Harryho, Hermiony a Rona, vyfoukl páru a s výsměchem zmizel nám, mudlům, z očí.

Sakra, ujel mi vlak!!!

My jsme se pak vydali blíže k mostu, odkud jsme měli zamířit k asi 2 km vzdálenému železničnímu muzeu, kde se měl nacházet i vagón s původním vybavením, který byl nedávno přestavěn na kavárnu. Jelikož se nám nechtělo vracet se tou samou cestou, kterou jsme přišli, vyrukoval někdo s úžasným a mezi lidmi všeobecně oblíbeným nápadem „vzít to zkratkou“. Já jsem se trochu zdráhala, jelikož jsem několik takových úžasných zkratek, které prodloužily cestu o několik hodin a zvýšily její obtížnost o několik stupňů, již zažila, ale když jsme pak na cestě viděli ceduli, která ukazovala, že se tím směrem opravdu dá dostat k našemu cíli, svolila jsem. Dodnes nevíme, zda nějaký vtipálek tu ceduli pootočil, nebo zda jsme někde špatně zatočili (ač nebylo kde, protože tam ani žádná cesta nevedla), ale každopádně jsme šli úplně špatně a cesta, která by nám za normálních okolností zabrala asi 10 minut, nám trvala 45 minut, přičemž jsme se prodírali vysokou trávou, trním a bažinami, větve nás šlehali do tváří, já měla mokro v botách, Hoňa si z tohoto pěkného výletu přinesl klíště a vrcholem bylo, když jsme po tom šíleném stoupání do kopce a následném sestupování dolů z kopce vyšly na téměř tom samém místě, odkud jsme vyráželi, s tím rozdílem, že to bylo asi o 4 metry dál. Jediné, co scházelo této neveselé scénce, bylo bláto, které by nás pokrývalo od hlavy až po patu, větve, které by nám trčely z rozdrbaných vlasů a výrazy obličejů, které by oscilovaly mezi totálním vyčerpáním a něčím, co by bylo možné vystihnout jako „těsně-před-výbuchem-sopky-face“. My jsme to ovšem brali s humorem (možná to také bylo tím vyčerpáním, které nás uvrhlo do stavu němého odevzdání se).

Jedinečné foto ze zkratky - někteří si to uživali (Tomáš vlevo), někteří se museli bránit útoku hmyzu (já uprostřed) a někteří - to snad ani není hodno komentáře (Vojta vpravo) :-)

Trpělivě a s pokorou jsme se vydali na teď již standardní cestu smrtelníků směrem k železničnímu muzeu. Na to, že jsme kvůli tomu ušli takovou dálku, tam nebylo nic zvláštního k vidění. Dva vagóny, z nichž ten jeden ještě nebyl zpřístupněn, a v tom druhém byla teplota asi 40 stupňů Celsia, takže na nějaké občerstvení uvnitř nebylo pomyšlení, mne zrovna dvakrát nenadchly. Do samotného muzea, které, domnívám se, sestávalo z jedné jediné místnosti, jsem ani nešla, a raději jsem se vyčerpáním zhroutila na nejbližší lavičku. Nádraží ale bylo moc krásné, to se musí nechat. Když jsme dorazili zpět k autobusu, podařilo se nám splnit si svůj celodenní sen – tajně se vyfotit s naším řidičem. (Mám pocit, že něco tušil…)

V autobuse jsme opět čekali, až dorazí opozdilci, a na cestu zpět jsme tudíž vyrazili asi o dvacet minut déle. Vzhledem k tomu, že ve Skotsku se smí na běžných silnicích jezdit max. 80 km/h, dojeli jsme domů s asi 60minutovým zpožděním. Chudák pan řidič už chtěl být doma a nemohl. Naštěstí mu slečna průvodkyně do ucha zavýskala vysokým hlasem, takže byl hned veselejší…

Cestu domů jsme byli opravdu jediní, kdo byl v autobuse slyšet (kromě slečny průvodkyně, která občas do ticha vypískla to své „uojééé“ (jako že dnešní den byl super), a pak zase upadla do nečinné malátnosti. My jsme se rozhodli si tu více jak tříhodinovou štreku domů zkrátit hrou. Vyjmenovávání filmů od určitého písmena abecedy nám  vydrželo až do Glasgow a mně pak ještě doma v posteli zněly další a další filmy od „T“ (Tak zachraňte už toho vojína Ryana)…

DOBROU NOC!