To, o čem budu teď psát, bývá obvykle nazýváno jako tzv. „hurá akce“ nebo taktéž akce z náhlého popudu. Leželi jsme takhle v neděli večer u televize a jen tak jsme přepínali programy (já to nesnáším, ale Hoňa se v tom vyžívá, jelikož doma televizi nemáme). Výjimečně se však toto bezhlavé skákání z jednoho programu na druhý stalo produktivním. Po asi dvoustém padesátém šestém zmáčknutí ovládače se obraz konečně ustálil na kanále, kde zrovna probíhal přímý přenos předávání jakýchsi cen za nejlepší hudbu. Orchestr právě hrál výběr toho nejlepšího z filmové hudby Hanse Zimmera, byl dokonce přítomen i Hans Zimmer sám, v pozadí na velké plátno promítali projekci v podobě ukázek z jednotlivých filmů, a nakonec byl Hans Zimmer odměněn jakousi nevkusnou soškou a všichni plakali. My jsme si v tu chvíli řekli, jak by bylo povznášející a úžasné, kdybychom se mohli zúčastnit nějakého koncertu filmové hudby, kde by hrál obrovský orchestr složený ze samých zručných hudebníků a kde by vše doplňovaly na velkém plátně promítané ukázky z příslušných filmů. Tak nějak jsme si posteskli, zasnili se a šli si lehnout.

Mně to ovšem druhý den nedalo a během svého obvyklého ranního, bezesmyslného brouzdání po nekonečných zákrutech internetu jsem jen tak namátkou zkusila do vyhledávače zadat „film music orchestra Glasgow“ a mezi prvními věcmi, které se na mne z těch nesčetných internetových šuplíků vysypaly, bylo i toto:

Jelikož Tim Burton patří mezi mé i Hoňovy nejoblíbenější režiséry, byli jsme samozřejmě nadšení, ale v zápětí také mírně zaskočení, a to ze dvou důvodů: za prvé koncert se konal již za dva dny - ve středu, za druhé nejlevnější lístky stály 25 liber. Po chvilkových úvahách jsme se nicméně rozhodli, že tuhle šanci jsme nedostali jen tak pro nic za nic a že do toho ty peníze stojí za to vrazit. Tomáš se nadšeně přidal k nám, a tak jsem šla v úterý vyzvednout tři lístky. S Hoňou jsme to vzali pěšky, byla to asi půl hodina kolem řeky na stranu, kam obvykle nechodíme. The Hydro, zbrusu nová, v září 2013 dostavěná hala, která má sloužit zejména pro kulturní účely a která dokáže najednou spolknout neuvěřitelných 12 000 diváků, je hrozné monstrum. Vypadá jako obří UFO, v noci svítí a taky si prý brzy získala přezdívku „létající talíř“. Jelikož my jsme nikdy v ničem tak obrovském nebyli, docela jsme se těšili na nový zážitek, vlastně na dvojitý nový zážitek, protože to měl být i náš první živý koncert filmové hudby.

Ve středu jsme měli domluvený sraz ve čtvrt na 8 před Hydrem (pro nás byl sraz určen na 7. hodinu, jelikož máme problém přicházet kamkoli včas). Vyrazili jsme proto již opravdu brzy, aby nám neujely autobusy, které v těchto podvečerních hodinách jezdí přinejmenším pochybně, a nelze se spoléhat, že se vůbec někam dostanete v požadovanou hodinu. Aktivně jsem našla, že k Hydru by měl jet autobus číslo 1 (pěšky jsme jít nechtěli, protože v Glasgow se po setmění pěšky zásadně nechodí). Sotva jsme dorazili na zastávku, už přijížděla jednička, takže jsme naskočili a hurá k Hydru. Jeli jsme a jeli, ano, správným směrem, až na to, že autobus nezastavoval. Nezastavil, ani když jsme mačkali na tlačítko stop, zkrátka proto, že tam nebyla žádná zastávka. S kapičkami potu na čele jsme popojeli ještě asi 4 kilometry, kde nás autobus konečně vypustil ze svých útrob ven. Když už jsme si mysleli, že budeme muset jet taxíkem, což byl plán zrozený z čirého zoufalství, poradil nám jakýsi řidič mimo službu, že máme jet autobusem č. 2. Hodný pan řidič v autobuse slíbil, že nám poví, kdy máme vystoupit. Jenže najednou jsme projížděli kolem univerzity, což nás vážně vyděsilo. Mysleli jsme si, že zase jedeme úplně jinam. Bylo 19:05 a já jsem právě prožívala ten den již druhý infarkt. Naštěstí se pak autobus stočil tím správným směrem – k řece – a řidič nám po chvíli ukázal, že už máme vypadnout. Pak už to bylo k Hydru kousek a je to k nevíře, ale v podstatě jsme i přes tuto naši odyseu dorazili na místo srazu včas. Kdybychom Tomášovi s upřímností naším srdcím vlastní neprozradili, jak to bylo doopravdy, nic by nepoznal (pot jsme si již otřeli).

7:20 vstupujeme do Hydra. To se ovšem neobejde bez komplikací. Já se svou naivitou ochotně ukazuji obsah své tašky pánovi ve vchodu, který – kdybych mu jej neukázala - by to snad vidět ani nechtěl, a v zápětí je tu problém. Moje předpotopní zrcadlovka je považována za profesionální foťák, a ten bohužel není povoleno mít s sebou. Ne, nejsem tu autem. Ne, nevím, co s tím mám dělat a ani kam si to strčit. Běžíme za osobním strážcem husím pochodem přes polovinu obřího létajícího talíře, tam mě nakonec v šatně paní ožebračí o dvě libry a se zlověstným úsměvem mi sdělí, že foťák pohlídá. Jasně. Po představení si ho můžu zase vyzvednout. Dostanu dokonce i lístek jako do tomboly. Hoňa si neodpustí své obvyklé vtípky, že až tam po skončení přijdu, bude tam místo foťáku boa.

 7:20 – 7:25 Snažíme se najít, kde tu asi tak může být vchod k těm nejhorším místům, na která jsme si zakoupili ty nejlevnější vstupenky.

7:25 Jelikož nemůžeme najít ty správné dveře, potažmo schody, potažmo patro, jsme nuceni zeptat se jedné slečny, co to tam má na starosti. Ta nás odkáže na jinou slečnu.

7:26 Stojíme před jinou slečnou. K naší nevíře nám sdělí, že se neprodaly všechny lístky z přízemí (ty nejdražší), a že nám je ZDARMA vymění. Získáváme tedy tři nové lístky. Pořád nemáme moc jasnou představu o tom, kde budeme vlastně sedět, a nadáváme, že jsme si nenechali ty naše staré lístky na starý dobrý 3. balkón.

19:30 až 20:30 Čekáme, čekáme a čekáme. Dveře do našeho sektoru už bychom za tu dobu našli tak stokrát. Lidi začínají být otrávení. Musíme si koupit Coca Colu.

20:30 Konečně nás vpouští do sálu. SEDÍME V 8. ŘADĚ OD PODIA, MÍRNĚ NATOČENI STRANOU, S PERFEKTNÍM VÝHLEDEM NA DIRIGENTA, PRVNÍ HOUSLE I PANÍ, CO HRAJEME RUKAMA NA VZDUCH!!!

Rozklikněte video a pronikněte do tajů podivného nástroje zvaného theramin s komentářem jeho vynálezce.

https://www.youtube.com/watch?v=w5qf9O6c20o

20:32 Hudebníci přicházejí, usedají na svá místa, ladí. Za obrovského potlesku vchází dirigent, pak se rozhostí hrobové ticho. Na plátně začíná vizuální sestřih všech filmů Tima Burtona, na kterých spolupracoval se skladatelem Dannym Elfmanem, a orchestr začíná hrát melodii z Karlíka a továrny na čokoládu. Ten zvuk nás skoro smete. Okamžitě mi naskočí asi tak půlcentimetrová husí kůže a do konce koncertu neseskočí. Je to něco tak nádhernýho, obrovskýho, emocionálního, hudebně dokonalýho, že se to nedá popsat. A když se ještě ke všemu přidá sbor, který za všemi těmi muzikanty nebyl ani vidět, a vše do sebe dokonale zapadá, člověk má pocit, že nic lepšího nikdy neslyšel a snad už ani neuslyší.

21:30 – 21:50 Přestávka – musíme se projít, protože nadšení nám nedovolí sedět na místě; již po první půlce koncertu můžeme říct, že jsme maximálně spokojení.

21:50 – 22:50 Začíná druhá polovina téhle parády - Planeta opic, Ospalá díra, Mrtvá nevěsta, Střihoruký Edward, Frankenweenie, Ukradené Vánoce Tima Burtona… Najednou je slyšet strašný křik, pískání a obrovský potlesk – než se stihnu rozkoukat po příčině toho humbuku, už je to jasné – na pódiu stojí Danny Elfman sám. Ovace neberou konce, orchestr si celé představení neustále stoupá, klaní se a sedá si, lidi samozřejmě tleskají po každém úseku (my tleskáme výjimečně taky, i když víme, že normálně se to nedělá). Hudebníci vypadají nadšením publika potěšení a nepokrytě se ve světlech reflektorů rdí.

Tohle nelze neobrečet...

www.youtube.com/watch?v=52hrWtYwUOI

Danny Elfman se chopí mikrofonu a zpívá roli Jacka Skellingtona z Ukradených Vánoc. A zpívá dokonale! Je to hravé a srandovní, plné grimas a gest, dokonalá práce s hlasem, ani jediná odchylka od melodie. Tenhle člověk je talent! Celý koncert vrcholí v okamžiku, kdy orchestr hraje část Ukradených Vánoc, kde se Jack hádá se Santou Clausem. Danny Elfman zpívá o tom, jak je Santa starý, tlustý, protivný atd., provokuje zkrátka tak dlouho, až si dirigent nasadí na hlavu onu slavnou červenou čepičku s bílým kožíškem, chopí se mikrofonu a zpívá roli Santy Clause, který si všechny ty urážky nehodlá nechat líbit. Jsme nadšení. Koncert tímto dosáhl svého vrcholu, všichni si spontánně stoupáme, máme v sobě takový ten pocit, že musíme dát orchestru najevo, jak úžasné to bylo, tleskáme, až mi málem upadnou ruce, nebere to konce… Nakonec jsme ale přece jen museli odejít.

Rozklikněte video a vychutnejte si výkon Danny Elfmana...

www.youtube.com/watch?v=1-pcv_j02hU

Ze všeho toho nadšení jsem málem zapomněla, že si ještě musím vyzvednout zabavený foťák (ještě že jsme se chtěli porozhlédnout, zda se někde neválí program s fotkami z jednotlivých filmů; tady je totiž běžné, že co již místní nepovažují za potřebné, zahodí to prostě na zem). Nicméně program se nikde žádný neválel a my jsme museli odejít domů s prázdnou, tedy vlastně ne s prázdnou – s foťákem a s hlavou plnou nejlepšího hudebního zážitku za posledních několik let…