DEN 1

Předchozí večer jsme dobalili asi ve 23:00 a padli jsme do postele úplně vyždímaní. Ráno musíme vyjíždět kolem půl 8., abychom se dostali na letiště včas a stihli si odbavit naše kufříky – lodní! Máme dohromady 3 zavazadla, na půl roku jsme si toho, věru, nevzali tak moc. Nějaké ty teplé hadry – zkušené Glasgowanky z fakulty říkaly, že všechno nakoupíme tam, nějaká ta hygiena, nějaké ty knihy, nějaké ty cetky, no a jsou z toho dvě krosny a jedna taška. Nutno však podotknout, že s sebou máme i dvě deky (asi zbytečně, protože Judi zatím nemá s topením problém) a já jsem si vzala cínování, abych si tu od permanentního čtení knih odpočinula nějakou tou ruční prací (v našem pokoji na to není moc místo, takže z toho asi nic nebude).

K převážení potřeb na výrobu šperků cínováním se váže docela zajímavý příběh, ono to totiž není vůbec „a piece of cake“, jak by se mohlo zdát. Vzhledem k tomu, že materiál na cínování se skládá z drátů, pájky, cínu a všemožných kapalin včetně pájecí kyseliny, stal se jednou z možností na letišti scénář ruce-za-hlavu-lehnout-na-zem-my-vám-ukážeme-zač-je-toho-loket-když-chcete-vyrábět-bombu. Proto jsem se rozhodla to neriskovat a zavolat den před odletem na letiště, zda je možné tyto věci bez rizika převážet. Věta „Jasně, do odbavovaného zavazadla si můžete dát skoro, co chcete“ mne uklidnila a celkový duševní klid mne provázel až do momentu, kdy jsme si nechali odbavovat zavazadlo a já, dobrá, ustrašená duše jsem se ještě jednou chtěla ujistit, zda je v pořádku, že převážím takovou malou, docela malou a neškodnou lahvičku kyseliny. Sice nenásledoval scénář ruce-za-hlavu-lehnout-na-zem-my-vám-ukážeme-zač-je-toho-loket-když-chcete-vyrábět-bombu, ale spíše něco, co by se dalo shrnout jako dlouhý zkoumavý pohled – trocha zděšení (hlavně mého) – tak co s vámi budeme dělat – no no no – počkejte, pájka, to je takové to podlouhlé, na elektřinu (rukama naznačí něco podlouhlého velikého asi metr – tenhle pán pájku v životě neviděl) - hm hm hm – tak to riskneme a uvidíme – v nejhorším případě si vás necháme vyhlásit rozhlasem a vy přijdete kamsi a tam nám ukážete to vaše cosi. Další hodinu a půl do odletu letadla sedím s kapičkami potu na čele a čekám, až se z ampliónu ozve „Eliška Houzimová se okamžitě dostaví do…“, ale naštěstí se nic takového neozvalo a v momentě, kdy letadlo odlepilo od země, jsem se jen modlila, aby všechna naše zavazadla včetně těch podezřelých letěla s námi.

Let byl delší, než jsme očekávali, špatně jsme si započetli časový posun, takže z původně předpokládané hodiny a půl se staly dvě hodiny a půl (já vím moc dobře, proč dělám literaturu, a ne matematiku), ale nakonec jsme hladce přistáli v Edinburghu na letišti. Když se za ohybem pásu, po kterém vyjíždějí kufry, vyhrnuly naše tašky, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Jsme ve Skotsku a máme všechno, co potřebujeme, dobrý první krok! Další bod programu bylo dostat se autobusem z Edinburghu do Glasgow a najít postarší štíhlou dámu s mikádem (Judi) a muže, co vypadá jako Father Christmas – je plešatý a má šedivý plnovous (Ronnie). Samozřejmě jsme čekali každý jinde, ale nakonec jsme se sešli na autobusáku u informací. Oba byli moc milí, už jen to, že pro nás přijeli až na nádraží, bylo od nich velké gesto naznačující budoucí téměř mateřskou lásku, se kterou o nás pečují. Ne, opravdu se tu cítíme jako doma… Kdo by se taky necítil, když hned po příletu na nás čekal hrnec skotské polévky ještě okořeněný větou „můžete si tu vzít, co chcete“, prohlídka domu a procházka po nejbližším okolí a nakonec hospoda a pivo na Ronnieho účet (s výjimkou Judi, která zásadně nenarušuje šňůru skleniček whisky, které do sebe od rána lije). Asi proto pro nás přijeli na autobus městskou a ne autem.

Je před námi hromada zařizování a to je asi to jediné, co trochu kazí jinak dokonalý dojem ze zahájení našeho pobytu v Glasgow.