I přesto, že naše finanční prostředky jsou více než omezené, rozhodli jsme se, že jsme tu přece jen od toho, abychom něco viděli, slyšeli a zažili, takže radši nebudeme několik dní nic jíst, než abychom si odepřeli výlet po krásách Skotska. Hoňa stále nemá práci, a to i přesto, že jsme se rozhodli provést menší invazi do všech oborů lidské činnosti, které se jen nabízejí člověku, který neumí příliš dobře místní jazyk (zdržím se toho nazývat to angličtinou). Za poslední měsíc jsme rozeslali nebo roznesli desítky, možná stovky životopisů. Máme životopisy několikerého druhu:

1. fitter – zde vychvalujeme Hoňovu oslnivou, několikaletou, slibně se rozvíjející kariéru v nábytkářské firmě
2. room attendant – zde jsme si vymysleli (ano, kvůli zaměstnání jsme se zde naučili i lhát!) pohádku o tom, jak Hoňa jednoho krásného léta pomáhal v hotelu
3. factory worker – v této variantě CV nestydatě tvrdíme, že Hoňa je supermuž, všehoschopný, výkonný a nadšený do každé práce
4. pet carer – naskytla se i možnost hlídat kocoura; tomu byste nevěřili, takový kocour totiž nemůže být přece v noci sám, toho musí někdo hlídat, aby se nedíval moc dlouho na televizi nebo netrajdal venku po setmění; a tak jsme si vymysleli dojemný příběh o tom, jak Hoňa od malička miluje zvířata a jak mu od té doby, co je v Glasgow, chybí jeho zvířecí kamarád tolik, že se rozhodl zažádat o tuto práci, která by opět vnesla do jeho života smysl a zažehla v jeho duši životadárný plamen
5. kitchen porter – v tomto případě si ani tak moc nevymýšlíme, mýt nádobí a uklízet umí snad každý; ačkoli pravda je, že oni zde tyto práce berou extrémně vážně – pozvou si vás na pohovor, požadují perfektní znalost angličtiny, několikaleté předchozí zkušenosti s uklízením (úklid vašeho domu se nepočítá) a aby toho nebylo málo, někteří chtějí i reference od bývalého zaměstnavatele a od člověka vám blízkého, aby si ověřili ryzost vašeho charakteru

A nikdo neodpovídá, a když odpoví, tak pouze že nemají místo… A my jsme chudší a chudší, ale na zážitky bohatší a bohatší.

V sobotu 21. 9. 2013 jsme se vypravili s našimi kamarády Tomášem a Vojtou (jak vidno, vrána k vráně sedá a my se opět nekamarádíme vůbec s nikým cizokrajným) na výlet do nedalekého městečka Balloch, kde chcípnul pes, ale kde mají jezero (loch) Lomond. Vyjeli jsme brzy ráno, počasí vypadalo docela slibně (nepršelo) a dokonce jsme se i dokázali potkat ve stejném autobuse, jak bylo naplánováno, takže výlet se začal odvíjet zcela dle našich divokých představ. V Ballochu, kde chcípnul pes, jsme se ihned vydali nejbližší bránou do zeleného kraje místního parku.

Procházka nám zabrala asi dvě hodiny včetně focení, hledání kešky a hraní si na místním dětském hřišti (dokud jsme nemuseli uvolnit místo tříleté holčičce, která si tam přišla hrát s tatínkem. Hrál si jenom tatínek.) My osobně jsme vyzkoušeli všechny místní atrakce – lezení po lanech, práci s bagrem, skákání na trampolínách, hulákání do plechový trubek a Vojtovo malé vystoupení v místní televizi Balloch 1 (kde taktéž chcípnul pes).

Když jsme usoudili, že míra našeho ztrapnění již dosáhla jisté hranice, pokračovali jsme v cestě. Kolem hradu, který byl zavřený, po golfovém trávníku, který byl zelený a měkký, až k jezeru, které bylo velké a vonělo čerstvým pečivem (tedy podle Honi, jinak jsme tam všichni cítili ho***). Skotsko nezklamalo – nad hladinou se rozprostírala neprostupná mlha, takže vám byla vidět spousta věcí – hory v dálce, domky na pobřeží, lochnesky, Island… (což má být metaforicky řečeno „nic“). Když jsme se již vraceli zpět, Hoňa si vzpomněl, že na cestě je někde keška. „Někde“ ovšem není zrovna nejpřesnější určení polohy. Naštěstí v popisu stálo, že se nachází poblíž lavičky věnované jakémusi Peterovi (tady jsou všechny lavičky někomu věnované, ať už ten člověk žije, nebo ne) a lavičku není tak těžké najít, takže keška byla za pár vteřin na světě. Byla to první keška, kterou kdy kluci objevili, a zrovna velmi trapného rázu – někteří lidé si zřejmě myslí, že když hodí pod strom plastovou krabičku a zahází jí pěti klacky, nebude vůbec vidět. Snažili jsme se klukům vysvětlit, že jiné kešky jsou lepší, ale asi nám to nevěřili. Vidíte, takhle přichází svět o „kačery“…

Když jsme se opět vrátili do Balloch, vyhledali jsme nejbližší hospodu, protože kluci - na rozdíl od nás - vůbec nebyli vybaveni svačinami. My jsme měli batohy prakticky naplněné jídlem – houskami, sendviči, sladkým pečivem atd. Kluci neměli nic a i přesto, že jsme jim nabízeli, že se podělíme, dali přednost hospodskému jídlu (já se jim nedivím, ony ty naše slisované housky nevypadaly nejlépe). V restauraci se nám stal takový nemilý, nehezký… nepěkná věc. Když jsme si chtěli objednat pivo, bylo nám sděleno, že to nelze, aniž bychom si dali něco k jídlu. A jelikož my jsme do sebe s Hoňou pět minut předtím nasoukali několik housek se salámem, neměli jsme zrovna potřebu něco dalšího jíst. Já jsem si tedy nakonec dala cappuccino a Hoňa pivo a čočkovou polévku. Tomáš si dal haggis a Vojta lasagne. Takové lasagne jste jaktěživi nejedli – chyběly v tom ty lasagně, byla to jen jakási hmota se sýrem a občas z toho Vojta vylovil kus prapodivného cosi, co měl být asi kus těstoviny. Ještě absurdnější bylo, že k těm lasagním Vojta dostal asi 5 vařených brambor, květákové paličky a hrášek. Vskutku zvláštní kombinace…

Po obědě jsme se vrátili na autobusové nádraží a vydali se do blízkého Dumbartonu, kde se na skále tyčí hrad Dumbarton. Nejprve jsme se jen tak poflakovali kolem, fotili jsme se v různých infantilních polohách na hlavách děl, jen abychom nemuseli platit vstup a jít dovnitř, ale nakonec jsme se rozhodli plácnout přes kapsu (a dobře jsme učinili). Prohlídka celého komplexu trvala asi dvě hodiny, možná víc, šplhali jsme se do kopce, kde bylo několik zastávek, vyhlídek (jedna z nich na místní fotbalové hřiště, kde se zrovna hrál fotbal) a více či méně zachovaných budov. Stoupali jsme, zraky upřené na skotskou vlajku, která se třepotala na samotném vrcholu. Zejména Hoňa se těšil, jelikož si pár dní předtím u Armády spásy koupil svetr se skotskou vlajkou a chtěl si udělat pěknou fotku jako skotský vlastenec. Nakonec se nám s vypětím všech sil podařilo dosáhnout kopce, rozhlédli jsme se po kraji, koukli se, jestli tam Island pořád je, vyfotili se, a mohli začít sestupovat dolů. V tu chvíli se ukázalo, že pro některé členy výpravy (Hoňa a Vojta) to bude obtížnější, než jsme si mysleli, zejména prudce se svažující schody byly pro Vojtu téměř nepřekonatelnou překážkou, a kdyby v sobě nakonec nenašel sílu, museli bychom ho dolů snad snést.

Když jsme se konečně dostali mimo hradní komplex, zbývalo nám přece jen ještě trochu času na odlov další kešky, a tak jsme se vydali miniaturní cestičkou mezi kopcem a zídkou k řece. Všude se tam válela spousta papírových kapesníků použitých jiným způsobem než smrkáním, smrdělo to tam a nebylo to tam zrovna dvakrát pěkné. Vzhledem k tomu, že jsme neměli přesné souřadnice, ani GPS, byli jsme odkázáni na Hoňův šestý smysl, který se v tu chvíli toulal kdovíkde, takže jsme tam chvilku běhali, rušili jsme pána, co se snažil vylézt na tamější skálu (a pak odešel, protože čtyři postávající lidi, kteří něco hledají a přitom na něj zírají, ho patrně rušil), a my jsme také odešli, protože s odchodem pána odešlo i to jediné zajímavé, co na tom celém hledání bylo.

Strávili jsme tím ovšem poměrně dost času, načež jsme si uvědomili, že je víkend a že o víkendu jezdí poměrně málo autobusů, zvláště když se blíží večer, takže jsme vyrazili bleskovým tempem k nejbližší autobusové zastávce. Bohužel jsme viděli, jak náš autobus akorát odjíždí (Vojta se ho snažil asi pět minut dohnat, ale nakonec to naštěstí vzdal; naštěstí protože kdyby se mu podařilo ten autobus zastavit, znamenalo by to, že my, zbývající, méně fyzicky zdatní členové výpravy, bychom museli taktéž podrobit naše těla vyčerpávajícímu běhu, a to by byl dozajista můj konec). Snědli jsme si tedy svačiny (kdo ještě co měl) a zanedlouho přijel další autobus. Já nevím, proč, ale tady když je venku zima jako v morně, uvnitř autobusu fouká studená klimatizace. Musíte tam pak sedět jak blbci v čepicích, aby vám nenastydla mozkovna, zatímco okolo sedící Skoti se na vás otáčejí a vrtí hlavami, co že jste to za blázny, že si berete v létě čepici. Oni mají totiž teorii, že člověk se musí otužovat už od miminka, takže tady rozhodně neplatí pravidlo „dítě má mít o jednu vrstvu více oblečení než rodič“. Tady platí pravidlo „dítě má chodit téměř nahaté a šup s ním na mráz; když brečí, že chce čepici, je třeba dáti mu důrazně najevo, že žádnou nedostane.“ A tak vy sami chodíte v čepici, bundě, šále (ano, i tu už jsem vytáhla) a teplých botách, zatímco děti kolem vás lítají v tričkách s krátkým rukávem. Ale zase jsou, pokud přežijí tuhle Sibiř, potom otužilé :-)

Hlavně abychom to tu přežili my…