Nebýt Judi, nešli bychom samozřejmě nikam. Vzhledem k tomu, že náplní našich dní je sbírání letáků z obchodů s potravinami, následné pročítání a zpětné obcházení obchodů a nakupování toho, co je zrovna ve slevě, nejsme teď zrovna finančně připraveni na návštěvy divadelních představení, byť odpoledních. (Mimochodem, co se týče naší každodenní četby letáků, musí to přestat, jinak se zblázníme. Od totálního šílenství nás dělí pouze jediná věc, a tou je kroužkování jednotlivých slev a jejich strategické řazení podle vzdálenosti obchodu od našeho bydliště, nebo podle nějakého jiného klíče. Tak daleko jsme to zatím naštěstí nedopracovali, nicméně na druhou stranu musím uznat, že efektivita našeho počínání je z finančního hlediska úžasná. Tak za měsíc možná našetříme na jedno až dvě piva v hospodě. Zatím je to pro nás buržoazní přežitek, který si jako chudý student a příslušník pracující třídy bez práce nemůžeme dovolit).

Judi naši úsměvy zastíranou chudobu patrně vycítila a rozhodla se, že nám náš pobyt zde maximálně zpříjemní. Nejen že neustále nabízí Hoňovi peníze za dnešní opravení knihovničky, ale taky nás pozvala do Citizens Theatre na představení Zločin a trest podle Dostojevského. Z venku vypadá divadlo jako taková moderně vyhlížející díra, ale když vkročíte dovnitř, obklopí vás velmi intenzivní atmosféra plná vůně kávy (hned ve vestibulu je kavárna), netrpělivě přešlapujících příchozích těšících se na představení a dokonce i nevtíravě vyhlížejících letáků, které vás zvou na další představení. (Kéž bychom si mohli zaškrtávat v těchto letácích, a ne v těch z Lídlu).

Z vestibulu vedou schody do sálu, a pokud máte místa na balkón, pak ještě výše. Interiér divadla připomíná naše Národní divadlo nebo Státní operu, akorát v menším. Královská kombinace barev – purpurově červený samet na sedadlech, která byla nedávno vyměněna za nová, v kombinaci se zlatými ornamenty na stěnách a balkónech, působí vznešeným dojmem. Navzdory tomu ale divadlo právě díky své velikosti oplývá domáckým ovzduším a podobně jako třeba v pražském Divadle na Vinohradech má divák pocit, že je hercům blíže a snáze se tak myšlenkově ocitá uvnitř hry samé. Možná právě proto někteří lidé šustí během představení obaly od bůhvíčeho, protože asi mají pocit, že jsou doma v obýváku. Někteří lidé mě dost štvou!

Samotné představení je úžasné! Poprvé jsem svědkem ztvárnění (v tomto případě to má na hrbu Chris Hannan), kdy není za celou dobu ani jednou zatažena opona. Pódium je nám od začátku zpřístupněno se všemi svými zákulisními tajemstvími, herci v klidu postávají na prknech, co znamenají svět, povídají si, brnkají na nástroje, pokuřují. V podstatě se ani nedá pevně určit vteřina, kdy začíná samotné představení. Spíše to tak nějak vyplyne, když se herci přesunou do přední části pódia a začnou zpívat. Zajímavě se pracuje s prostorem – zadní část je v podstatě to, co normálně člověk vidí, pouze pokud nahlédne za zadní oponu. Různé harampádí, židle, věšáky, gauče, kde posedávají herci, kteří zrovna nejsou „na scéně“ a v neposlední řadě také hudební nástroje, které jsou jedním z vrcholných prvků celého ztvárnění. Hudba, kterou napsala Nikola Kodjabashia, povětšinou staví na vícehlasu a kakofonii. Ale takové nějaké zajímavé a – asi to bude oxymóron, když to tak napíšu – libozvučné kakofonii. Jeden z klavírů je očividně záměrně rozladěný a herečka, co na něj brnká, vytváří s vysokou účinností atmosféru emocionálního vypětí, které perfektně odpovídá Raskolnikovu vnitřnímu rozpoložení. Většinu doprovodné hudby však tvoří uchu příjemné tóny, které se linou z basy, akordeonu a různých alternativních forem rytmických nástrojů (buben, cosi visícího, co připomíná gong, na co se ovšem dá hrát i smyčcem). Kromě hudby diváka nemůže nechat chladným ani propracované osvětlení jeviště, které kromě bodových světel využívá i různých barev (například červené, když se ocitáme v nevěstinci) a intenzity (noční scéna je vystřídána rozzářenou letní loukou, na které si postavy užívají piknik). Nutno však upřesnit, že se nepracuje s ničím jiným než s několika židlemi, jednou postelí, jedněmi pojízdnými dveřmi a desítkami během hry vykouřených cigaret. Nejvypjatější moment představení je vyčerpán hned na začátku a je jím – jak jinak - než Raskolnikova dvojnásobná vražda. Opona rozstříhaná na pruhy, zatažená zhruba v polovině jeviště je bez varování potřísněna pruhem rudé krve, za kterým následuje v rychlém sledu druhý. Poprvé jsem sebou, musím přiznat, trhla. Divák ví, co se děje, ale přesto je náhlé objevení se rudé barvy tak překvapivé, že vás nenechá chladnými. Vyčerpání vrcholného momentu děje však neznamená, že by byl zbytek 150minutového představení nezáživný (ačkoli se přiznám, že v jednu chvíli mi prostě padla hlava). Asi si budu muset Zločin a trest přečíst, protože mě začíná opravdu vážně zajímat, co ten Dostojevský na tolika stránkách vytváří. Bylo to hodně o emocích, o vnitřních psychologických pochodech Raskolnikova, o jeho vztahu k Bohu, k lidem, k ženám.

(Těsně před zahájením)

(Úklid během přestávky)

Chcete prozradit konec? Asi jo, stejně to číst nebudete… No nakonec, jako v každém ruském románu, to špatně dopadlo. Raskolnikov zlobil, ale nakonec se přiznal, tak ho poslali na Sibiř. Jeho věrná, naivní Sonya se domnívá, že to na Sibiři nemůže být tak zlé, když ji hřeje láska, takže tam jde s ním. Sněží. Hodně sněží. Sonya pracuje jako šička a Raskolnikov si jí nevšímá. Ona je však trpělivá a čeká, až si jí všímat začne. Je to dojemné. Raskolnikov zpytuje svědomí a nakonec dochází k záběru, že si svůj trest zaslouží. Vskutku prozření! Raskolnikov a Sonya spolu pravděpodobně nikdy nejsou šťastní, ale to už se nedozvíme, protože – chtěla bych napsat, že opona padá, ale opona tam není, takže nepadá. Setmí se. Rozsvítí se a už tam nestojí Raskolnikov, ale Adam Best, a už tam nestojí Sonya, ale Jessica Hardwick. Už se konečně můžou usmívat…

„EVERYBODY WANTS TO CHANGE THE WORLD. NOBODY THINKS TO CHANGE HIMSELF.“