Ať už máte rádi Harryho Pottera nebo ne, ve Skotsku se mu téměř nelze vyhnout. Každý druhý hrad či jiná historická stavba zde totiž připomínají buďto svými exteriéry nebo interiéry slavné filmové Bradavice. My jsme se ovšem rozhodli vidět ty pravé Bradavice, kde se skutečně natáčely některé zásadní scény z prvního a druhého dílu této zaslouženě veleúspěšné kouzelnické série. Výlet, který opět pořádala Glasgow University Union, což nám mělo zajistit pohodlí a dopravu na všechna zamýšlená místa, nás měl seznámit s třemi hrady – Lindisfarne, Bamburgh a především onen již zmíněný Alnwick Castle.

Ráno jsme museli opět vstávat v hodinu, která nám nebyla vůbec příjemná (navíc večer předtím jsme navštívili Polish Club – tak se tady říká polské hospodě – a vypili jsme tam několik polských piv, z čehož mi bylo ráno pěkně špatně…), nicméně nezbývalo nám nic jiného než jít na autobus. Na zastávce jsme (ještě za tmy!!!) stáli asi dvacet minut, než nám jel náš autobus, a to jsme byli rádi, že vůbec nějaký jel, jelikož Skoti zřejmě nemají potřebu v neděli kamkoli cestovat a jízdní řády tu podle toho vypadají. Když jsme dorazili před brány naší krásné univerzity, kde čekaly autobusy, byli již všichni ostatní studenti usazení uvnitř a čekalo se asi jen na nás, až se laskavě nalodíme. Asi nevěděli, jaký mám ve zvyku dělat v autobuse hluk, takže nám dokonce ponechali sedačky hned za sebou (což si jistě po zbytek dne vyčítali a neustále se na nás otáčeli s pohledy, které měly sdělovat „buďte už konečně ticho, vy blbí Češi“, ale my jsme na to zpětně vrhali pohledy říkající „co to pravíš, cizinče?“ Tomáš si ihned ověřoval, zda máme s sebou RUČNÍK, což nás trochu zmátlo, ale bylo nám vysvětleno, že ve Stopařově průvodci po galaxii, kterého jsem ještě bohužel nečetla, je to důležitá součást výbavy každého správného turisty. Ne, nemáme RUČNÍK a na co by nám tak asi byl, co???

Tentokrát jsme měli jinou průvodkyni, mladou, pohlednou Polku, která ale opět uměla velmi mizerně anglicky a její vtipy by se možná líbily na zájezdu mateřské školky, kde by se polovina dětí počůrávala nebo si strkala korálky do nosu, ale nám se její nápady, že máme bučet při přejezdu hranic s Anglií, nebo se tvářit, jako že jsme Vikingové dobývající ostrov, nezdály příliš vtipné… Naší první zastávkou byl Holy Island s hradem Lindisfarne. Jaký to mohl být krásný výlet, kdyby 1. nepršelo jak z konve a 2. neměli jsme pouze 40 minut času, abychom došli k hradu nazpět (jen cesta tam a zpět trvala 30 minut). Vyběhli jsme z autobusu jako stádo ovcí (které se mimochodem všude kolem pásly), i přes to, že jsme měli deštníky (rozhodla jsem se jej použít, ačkoli jsem toho názoru, že nejhorší věcí na světě jest mokrý deštník), byli promoklí do pěti minut promoklí na kost (HODIL BY SE RUČNÍK) a jako šílenci jsme spěchali k hradu, tedy vlastně bývalému klášteru, abychom vystavili naše foťáky nadměrnému vlhku a běželi zpátky. Řekli jsme si, že když už tam jsme, alespoň si uděláme společné foto na kopci s hradem v pozadí. Nedopadlo to úplně nejlépe, jak můžete vidět na fotce níže.

Vítr mi obrátil deštník a všechny celý vodní obsah (nemalý) se vylil na Vojtu a Tomáše...

...a aby to nebylo Hoňovi líto, tak posléze i na něj :-)

Já jsem navíc, a to bohužel nikdo nevyfotil, na mokré trávě uklouzla a vyválela jsem se v bahně, takže jsem měla nejen naražený loket a pravý bok, ale také hnědou celou nohu od zadku až po kotník, takže to vypadalo buď jako že a) jsem se posr…, nebo za b) někdo nebo něco mě posr… Hoňa se snažil mě očistit několika (desítkami) papírových kapesníčků, aby mě řidiči vůbec pustili do autobusu, ale moc se mu to nepodařilo (KÉŽ BYCHOM TAK MĚLI RUČNÍK). Byla jsem odsouzena vláčet za sebou až do konce dne pověst „špinavá kaťata“. Mě jen mrzí, že jsem se nemohla vidět, protože to musel být úžasně osvěžující pohled – že ještě existuje někdo, kdo se tak rád a svobodně pěkně vyválí v blátě. Ne, opravdu, muselo to být velmi záživné – v jedné ruce jsem totiž měla deštník, ve druhé foťák, a instinktivně jsem samozřejmě chtěla obě věci zachránit, takže jsem s rukama nahoře padala pravou stranou těla na zem a pak jsem tam tak chvíli ležela a říkala si, jaký jsem čuně… (to se odehrálo asi během jedné desetiny sekundy). Ostatní se smáli (mnohem déle než jednu desetinu sekundy). To už lidé takoví jsou, no, vidíte někoho, jak se válí v blátě a hlavou vám běží reakce – „někdo upadl – nejsem to já – tak to se můžu zasmát.“

V autobuse jsme všichni seděli v těch krásně promočených (já ještě ke všemu ve špinavých) věcech a nemohli jsme se dočkat na další zastávku – Alnwick Castle, která pro nás měla znamenat tříhodinový rozchod po hradě v dešti. Naštěstí se nad námi počasí smilovalo a z nebe nakonec přestala padat ta příšerná, mokrá kyselina, co naleptává především vaše nadšení a dobrou náladu mladých výletníků. Obdrželi jsme mapu hradního komplexu a poučení, kam máme jít a co máme dělat (to máme nejradši) a dál jsme mohli chodit a dělat si, co jsme chtěli. Jelikož hrad je opravdu obrovský, nejdříve jsme jej obešli po obvodu, udělali pár fotek a snažili se vybavovat si, z kterého úhlu asi byl ve filmu natáčen. Já jsem tam tu podobnost viděla zcela zřetelně, kluci vůbec. Asi je zasáhlo protimudlovské kouzlo…

Nejzábavnější částí bylo půjčování středověkých kostýmů. Kluci se opět nechtěli této trapné zábavy účastnit, půjčila jsem si tedy ošacení sama a proměnila se v cosi, co bych ráda nazvala princeznou, ale jelikož ty šaty byly asi o padesát velikostí větší (na šířku), připomínala jsem spíš těhotnou nebo stopadesátikilovou středověkou kurtizánu. Prošla jsem ale všemi stanovišti (házení kroužků na tyčku – ani nebudu psát, kolikrát jsem se trefila, jelikož by mi to nikdo nevěřil, pranýřování – v roli oběti, boj s drakem – přemožen mým šarmem.

Trůním...

Hraju si s dráčkem... (mimochodem neustále tam pobíhal asi pětiletý rytíř s mečem a chtěl každou dámu vysvobozovat...)

Na pranýři...

V domečku...

Házím kroužky...

Těhotná lady a nadržený čumil v zrcadle...

Již bez kostýmu jsme se pak vydali do strašidelných komnat, kde byli všude skřehotající lebky (zvuky, které vydávaly, mohly citlivějšímu uchu připomenout naši průvodkyni z minulého výletu), příšery a usekané hlavy. Po cestě jsme luštili několik hádanek, abychom nakonec získali závěrečné heslo a mohli se podívat do komnaty zrcadel (kam bychom se stejně dostali i bez hesla, ale takhle to bylo zábavnější).

Od půl třetí začínala na nádvoří výuka létání na koštěti (přesně tahle scéna se tu natáčela), ale my jsme na ni nesehnali lístky (ty protivné malé děti je všechny vykoupily), takže jsme si akorát půjčili koště s tím, že můžeme výuku vynechat a rovnou prostě létat. A šlo nám to výborně, teda aspoň mně a Vojtovi, Hoňa s Tomášem se báli divokého letu za nepříznivých povětrnostních podmínek, takže raději zůstali při zemi…

Nejdřív to koště hrozně couvalo (všimněte si mých vlasů)...

...ale pak už to frčelo normálně :-)

Až na samý konec prohlídky jsme si nechali „state rooms“, jež přes zimu normálně obývá rod Percyů, kterým celý hrad patří, a všechny pokoje jsou tudíž ponechané tak, jak je panstvo na konci zimy opustilo (nejméně dva mrtví, vycpaní psíci v každé místnosti). Nejkrásnější ze všech těchto pokojů byla samozřejmě knihovna, jejíž tepelnou izolaci tvořily stohy a stohy vyskládaných starých knih v pevné vazbě. Nesmělo se tam bohužel fotit, takže jsem nucena vypůjčit si jakousi oficiální fotku z internetu.

Počasí se nám rozhodlo na poslední chvíli vynahradit tu hrůzu, kterou nás celý den častovalo. Když jsme seděli v autobuse a jeli vstříc poslední destinaci, začalo mezi mraky prosvicovat slunce a my jsme se radovali, že snad aspoň to moře si užijeme. Hrad Bamburgh totiž stojí na skále nad mořem, což byla patrně příčina toho, že většina z nás zvolila místo vertikálního stoupání k hradu horizontální běh po směru slané vůně a šumění vln. Moře… to krásné, uklidňující moře, které – byť předchozí zastávky nebyly hlavně kvůli počasí tak úžasné, jak jsme čekali – pozvedlo výletního ducha všech. Vojta, Hoňa a Tomáš neváhali sundat si boty a ponožky, vyhrnout nohavice a vrhnout se do vln. Byli tam ale i tací, kteří nezůstali pouze u toho a shodili ze sebe všechno (kromě trenek) a vykoupali se celí. Vypadalo to jako čirý akt svobody (a taky extrémní zimy)…

Bamburgh Castle

Krávy...

Bamburgh Castle

Moooořeeee...

Surfaři

Chčije a chčije...

Do autobusu jsme již šli spokojení, pěkně obalení pískem (já jsem ještě stihla vysypat písek z nohavic, které musím nosit vzhledem ke své trpasličí výšce ohrnuté; to množství by vystačilo minimálně na jednu podařenou bábovičku). Řidiči museli být nadšení, když večer prohlíželi, co po nás v autobuse zůstalo. Nejen že se tam všude válely papírky a mapy, které nám rozdala průvodkyně, ale ten písek museli luxovat ještě týden. Nicméně oceňuji promyšlenou strategii pořadatelů – kdyby náhodou účastníky zcela nenadchly prohlídky hradních komplexů, vezmeme je nakonec k moři a oni se tam uklidní. A opravdu – fungovalo to :-)