Jak vidno, svědomí mne tíží a začínám dohánět staré resty. Výlet do Paisley z 12. října 2013. Je 28. ledna 2014 a já se opravdu stydím, jak nechávám naše vzpomínky jen tak ležet a jednu po druhé zmírat. Jsem barbar!

Paisley je městečko ležící zhruba 11 km od Glasgow, ale autobusem se tam z centra jede hodinu. Můžeme být ovšem rádi, že tam vůbec nějaké autobusy jezdí… Do Paisley, které v nikom z místních nevyvolává žádné větší emoce, jsme se já, Hoňa a Tomáš vypravili, abychom aktivně využili dalšího víkendu zde ve Skotsku. Jako správní turisté jsme si dopředu nezjistili žádné informace o místních památkách (v domnění, že zde žádné památky nejsou) a zapomněli jsme si udělat řízky. Ovšem o to příjemněji jsme byli překvapeni, když jsme do Paisley dojeli (dokonce se nám podařilo vystoupit tam, kde jsme chtěli, což byla samozřejmě Hoňova zásluha!) Tohle městečko má atmosféru!

Jméno Paisley může podle historiků znamenat hned několik věcí – jeden tvrdí, že toto slovo označovalo basiliku, druhý zase, že značilo pastvinu a třetí je přesvědčen, že Paisley znamenalo kácení lesů. Tak si vyberte… Městečko má docela zajímavou historii. První škola zde byla založena v roce 1577. V roce 1697 již byli lidé patrně dostatečně vzděláni, aby mohli uspořádat hony na čarodějnice jaksepatří. Sedm žen bylo odsouzeno, pět pověšeno a pak spáleno. (Zjevně ještě nebylo obyvatelstvo vzděláno dostatečně, jinak by je napadlo, že upalování zaživa je mnohem efektivnější… Navíc by věděli, že čarodějnici oheň přece nepálí!) Mimochodem právě v Paisley byla provedena poslední masová poprava za čarodějnictví v západní Evropě. Na tom je vidět, jak se jim tu zvyk plápolajících hranic pěkně držel. Obyvatelé Paisley si jednoznačně potrpí na tradice. Dnes je na onom osudném místě umístěna nápodoba podkovy, která měla původně lidi chránit proti zlu. Dnes si u ní můžeme přečíst nápis „Pain inflicted, suffering endured, injustice done“ („Bolest způsobena, utrpení zakušeno, křivda vykonána“). Pozdě bycha honit!!!

V době průmyslové revoluce vyrostlo v Paisley několik mlýnů, které měly sloužit při výrobě hedvábí. Jenže to bylo kolem roku 1790 dávno „out“ a jelikož bylo přece jen třeba držet s módou krok, začali místní vyrábět speciální vzor látky, dodnes zvaný „paisley“, který má imitovat kašmír. Nejčastějším výrobkem s tímto vzorem byla šála, kterou nosila dokonce i královna Viktorie. Jenže i šály vyšly kolem roku 1870 z módy a parádění i bohatnutí místních byl konec. Dnes si můžete takovou pěknou, předraženou šálku koupit v kterémkoli zdejším obchodě se suvenýry, nebo si ji alespoň prohlédnut v místním muzeu.

V roce 1816 až 1820 proběhla tzv. „Radical War“ – městečko bylo zmítáno veřejnými nepokoji, ulicemi proudily při nesčetných demonstracích rozhořčené davy, sousedé žalovali sousedy za zradu, v setmělých, svíčkami osvětlených krčmách vedli tkalci, básníci, obchodníci i kameníci ohnivé debaty… V roce 1841 až 1843 přišla krize. Mlýny byly postupně zavírány, takže 67 z celkového počtu 112 mlynářů zkrachovalo. Ale pak přišel ministr Robert Peel a všechno zachránil. No už jste viděli nějakého ministra, co by zachránil (jakoukoli) situaci? Ale tenhle to dokázal! Donutil totiž Viktorii, aby nosila ty jejich pitomé šály…

Situace se ovšem opět zkomplikovala o dvacet let později, když v Americe zuřila Občanská válka, načež se zastavily dodávky bavlny do Evropy. A tak Paisley střídavě prosperovalo a střídavě se drželo zuby nehty, aby jeho obyvatelé vůbec přižili. Za druhé světové války sice místní netrpěli tak jako obyvatelé Glasgow, kteří neustále běhali do krytů a z krytů ven, nicméně i Paisley zažilo jeden velký nálet (v roce 1941), při kterém zemřelo 92 lidí.

A teď již tedy k tomu, co v Paisley můžete vidět hezkého. Sotva jsme popošli pár kroků od autobusové zastávky, naskytl se nám pohled na to nejkrásnější opatství, jaké jsem v životě viděla. Ne že bych v životě viděla nějaké zvlášť velké množství opatství… Ale v širším pojetí, kdy budu uvažovat v rámci kategorie „velký dům“, je Paisley Abbey skutečně něco výjimečného. V roce 1163 zde po vzoru kláštera v Cluny vznikl – ano - klášter. (Z této doby pochází středověká chrámová loď dnešního opatství.) Nastěhovalo se sem třináct mnichů, taktéž z Cluny, kteří zde založili komunitu a vesele se rozrůstali (samozřejmě způsobem nikoli reproduktivním, nýbrž produktivním – přicházeli další a další mniši, kteří zde chtěli duchovně zakotvit a rozvíjet se). V roce 1219 se z kláštera stalo opatství. Vážou se k němu osudy několika zajímavých osobností.  Tak například: William Wallace  se narodil v nedalekém Elderslie a v opatství se mu prý dostalo náležitého vzdělání („Svoboduuuuuuuuuuuuuu!!!“). Nebo: Ve 14. století jela kolem opatství na koni Marjorie Bruce, dcera Roberta I. Skotského, jež tehdy byla v pokročilém stádiu těhotenství. Bohužel z koně spadla a v opatství porodila syna – budoucího krále Roberta II. Porod byl proveden císařským řezem dlouho předtím, než byla vynalezena anestézie. Marjorie to bohužel zaplatila životem a je zde pochována.

Hned naproti opatství se do nebe vypíná místní radnice. Ta by patrně nikdy nevznikla, nebýt chamtivosti místních bohatých rodů, které se předháněly, kdo co, kdy a kde postaví. Rodinů Clarků, kteří vlastnili Anchor Mills (jednu část městských mlýnů) totiž musela za každou cenu trumfnout Sira Petera Coatse, který v roce 1871 dotoval výstavbu muzea a knihovny. Rod Coatsů lze totiž považovat za nejvýznamnější a nejbohatší v celém Paisley. Jelikož to není naposledy, co o Coatsech slyšíme, nebude od věci zmínit pár slov o historii tohoto rodu. V letech 1774 až 1857 žil byl jeden James Coats, velmi úspěšný výrobce, který si z poctivě vydělaných a pečlivě nashromážděných peněz postavil dům na náměstí. V roce 1826 si pak postavil první mlýn, zasadil strom a následně zplodil tři syny – Petera, který se stal účetním, Thomase, ze kterého byl pan inženýr, a Jamese, jenž si začal vydělávat na živobytí právě jako výrobce šál. A docela mu to šlo – v roce 1890 měla společnost kapitál 6 milionů liber! V roce 1873 tedy jeden z konkurenčního rodu Clarků na smrtelné posteli zanechal 20 000 liber (tedy asi to nebylo přímo na smrtelné posteli), které měly být využity na výstavbu radnice. Ta byla otevřena v roce 1882. Podíváte-li se na fotografii, můžete si všimnout, že radnici dominují dvě věže. V té větší je ukryta zvonkohra, která umí zahrát každý den v měsíci jinou melodii! (A v únoru jim ještě 3 zbudou!) Sochy lemující věž mají znázorňovat čtyři roční období. Taky jsou tam hodiny, ale to každý vidí a nikoho to nezajímá.

Od radnice jsme zamířili hlouběji do centra, kde se zrovna konaly nějaké slavnosti. Po cestě jsme potkali obrovskou skupinu motorkářů na jakýchsi starších typech motorek, které bohužel nejsem schopná identifikovat.

My jsme již byli pořádně vyhládlí, takže jsme vstoupili do místního bistra, kde jsme si objednali „fish and chips s sebou“ (nejsem si jistá, ale myslím, že Tom měl donebevolající kombinaci pizza + hranolky; s jednou věcí si ale jistá jsem – že nestihl včas říct, aby mu ty hranolky nepolili octem, a oni mu je polili, a to řádně, takže i přesto, že jsme jedli venku, provázel nás ještě nějakou tu chvíli octový smrad). Fyzické nasycení nám ale nestačilo, zatoužili jsme ještě po nasycení duševním, takže jsme se vydali do místního muzea, jež bylo vystaveno v roce 1871 podle návrhu Johna Honeymana. Původně v něm byla knihovna, v roce 1882 ještě přibyla galerie umění a sochařství. A to vše, přátelé, zacvakal náš starý známý Peter Coats. Zde jsme si prohlédli poněkud chaotickou směs obrazů, vycpaných zvířat, na špendlíky napíchnutých brouků a motýlů, historických předmětů a živých paní, které seděli kolem stolu a mlátili látkou o jeho desku, přičemž si nadšeně zpívaly jakousi píseň s pro nás nesrozumitelným textem (patrně Scottish Gaelic). Živá ukázka výroby a zpracování látky byla asi to nejzajímavější, co bylo v muzeu k vidění. A samozřejmě je tu umístěna největší kolekce šál se vzorem „paisley“. Kde jinde by taky měla být, že…

Měli jsme ještě čas, takže jsme se rozhodli výlet zakončit procházkou kolem města. Zanedlouho (myslím, že v Paisley je všechno vždy „zanedlouho“) jsme došli k obrovskému kostelu, jenž se ráčí nazývati „Thomas Coats Memorial Baptist Church“. Podle názvu si můžete odvodit, která rodina si jako první vymyslela jeho výstavbu, a určitě za to vysolila slušnou částku peněz. No co by člověk neudělal pro prestiž rodného městečka, že? Kostel byl otevřen v roce 1894 a je zajímavý tím, že je vystaven z červeného vápence. Právě ta barva jej činí naprosto nepřehlédnutelným, tedy společně s šedesát metrů vysokou věží, jež z něj dělá největší baptistický kostel v Evropě! (Kdo by to byl do Paisley řekl…)  Uvnitř kostela jsme nebyli, ale šeptá se, že prý tam stojí obří varhany tvořené třemi tisíci čtyřiceti trubkami… A ještě zajímavost: V tomto kostele se brali pra-pra-prarodiče Ronalda Raegana z matčiny strany.

Představte si, že v Paisley mají také univerzitu, ale jelikož to je, jak pravil Tomáš, něco jako univerzita v Opavě, nemá cenu se jí tady podrobněji zabývat…

My jsme stočili naše kroky do stráně, která nás vedla na vyvýšenou část Paisley, kde se nachází Observatoř. Samozřejmě se jedná o Observatoř Thomase Coatse. Ta byla postavena z celkem úsměvných důvodů. Oni si totiž koupili teleskop a neměli ho kam dát… Od založení sem přibyla ještě spousta dalších technických vychytávek – dalekohledy nejrůznějších tvarů a velikostí, nástavce na dalekohledy nejrůznějších tvarů a velikostí, pasážník (kdo neví, co to je, doplní si vzdělání na wikipedii) a Grubbův teleskop (asi opět wikipedie, že?)

Když jsme pak šli malebnými, křivolakými uličkami z kopce dolů, rozléhala se po městě skotská hudba – dudy a bubny a nic jiného - to byl opravdu balzám pro uši i duši. Myslela jsem nejdřív, že jde ulicemi nějaký průvod (nejméně dvacetičlenná kapela), protože ta hudba zněla velmi mohutně, ale když jsme přišli ke zdroji, zjistili jsme, že tam stojí pět spoře oděných chlapíků v kiltech a hrají jako o život.

Yes! This is Scotland!

*** Moje fotky jsou ty v rámečkách, ostatní jsem si půjčila, myslím, na oficiálních stránkách  města Paisley.***