Jelikož v neděli (15. 9. 2013) opět pršelo, zrodil se v našich hlavách báječný nápad, že možná právě dnešní den je jako zrozený pro to, abychom se pokusili prozkoumat svět Kelvingrove, nebo přesněji řečeno alespoň část tohoto světa. Asi vás zajímá, co je ten Kelvingrove zač. To je vám svět, kde se s každým krokem dostáváte do úplně odlišných realit, kde procházíte kolem obřích zvířat, nasazujete si škrabošky, vracíte se po stopách dinosaurů, představujete si sami sebe v podivných vojenských uniformách, křičíte s davy fotbalových fanoušků, obdivujete se krásným obrazům, soucítíte s utiskovanými ženami, klaníte se egyptským bohům, necháváte se unášet multikulturními davy středem Glasgow, objevujete parní stroje a pláštěnky, zkoumáte fosílie. Je to svět, do jakého se nelze dostat jiným způsobem, než projít bránou muzea.  A my jsme tou bránou toho dne prošli.

(než jsme dojeli k muzeu, svítilo slunce - klasika)

(když jsme vstoupili dovnitř, zrovna hráli nějací lidé na varhany - nádhera!)

Jít napravo či nalevo? Dnes už to oproti dobám před několika desetiletími není tak podstatná otázka. My jsme se ležérně vydali doleva. I s plánkem tříposchoďového muzea v ruce jsme měli problém se zorientovat, takže jsme se nakonec nechali volně unášet tam, kam nás duch muzea vedl. Je zvláštní a bezpochyby i o něčem vypovídající, že první věc, na kterou v muzeu narazíte, jsou šály dvou fotbalových klubů – Celtic a Rangers – pěkně nažehlené a naaranžované za sklem vitríny. Vidíte davy fanoušků, jedni zeleno-bílí, druzí modro-červeno-bílí, ve věčném sporu. Krev, rvačky, řev, nadávky. Dnes už to tak prý není, dozvíte se z informační tabulky. Jako by ta vitrína popírala sama sebe.

Kde se vlastně vzala ta extrémní rivalita? Inu, kde jinde, než v náboženství. Celtic totiž byli původně katoličtí přistěhovalci z Irska a kromě fotbalu taky dost fandili církvi a Papeži (a skrze ně samozřejmě Bohu), kdežto Rangers byli skotští protestanti, kterým přišlo trochu zbytečné a krkolomné fandit Papeži a všem církevním představitelům a řekli si, že bude prostě snazší rovnou se obracet k Bohu samotnému. A jelikož křesťanství všeobecně je přece náboženství mírumilovné, stavějící výhradně na lásce k bližnímu svému, nebylo tedy od věci si párkrát do měsíce vzít pěkně barevnou šálu a jít si odpočinout od Boha na místní stadion a tam řvát a nadávat a hrozit pěstí, jak se říká, až do aleluja.

„Symbols show who we are. And who we are not. Symbols can unite Glasgow – but they can also divide.“

Kultura v Glasgow je, zdá se, kulturou protikladů. Ve vedlejší vitríně vedle sebe visí Union Jack, vlajka Velké Británie, a Irish Flag, vlajka Irska. Z povzdálí na ně pohlíží sv. Patrik, trochu ztuhlý na svém podstavci, přesto jediná figura, která je skutečným spojujícím prvkem mezi protestanty a katolíky. Byl to totiž on, kdo vůbec poprvé přišel na ostrovy s myšlenkami křesťanství a byl dokonce tak vytrvalý, že se mu je podařilo zde trvale rozšířit. 

Svatý Patrik know-how:

• oblíbená historická éra – 5. století n. l.
• oblíbená země – Irsko
• oblíbená barva – zelená
• oblíbená rostlina – jetel
• oblíbené zaměstnání – biskup, popřípadě opat
• oblíbená kniha – Bible
• koníčky – vysvětlování negramotným masám podstatu nejsvětější trojice na principu trojlístku jetele, vyhánění hadů z Irska, cestování s otrokáři atd.

Co je tak dokonalé a zábavné na světě Kelvingrove je, že to není jeden homogenní svět, ale spousta roztříštěných světů, takže stačí udělat pár kroků, projít nepatrným průchodem, vklouznout za dělící stěnu a už se nacházíte někde jinde. Jak by se asi líbilo svatému Patrikovi, že ho i s jeho věrným podstavcem umístili do bezprostřední blízkosti dámského korzetu? Svět, který k návštěvníkům proniká dírkami ve šněrování u již zmíněné části oděvu, kterou dámy sužovaly svá těla po mnohá staletí (a to i v době těhotenství!), je světem, jež se zároveň snaží prezentovat násilí, které ženy musely v průběhu historie vytrpět. Nejen to, které si očividně způsobovaly samy při honu za vosími pasy, ale i to, které se jim dělo, aniž by mu zavdaly jakoukoli příčinu. Chudáci ženy s malými, zakrnělými mozky, jež dokážou do školy akorát tak dojít, ale to je asi tak všechno, které mohou docela dobře rodit a vychovávat děti, vařit manželovi večeři, péct ovocné koláče, uklízet, žehlit, prát, šít, mluvit v tu nejméně vhodnou dobu, mlčet v tu nejméně vhodnou dobu a neustále být po boku svého manžela jako ctnostné a dokonalé ikony poslušnosti. Ten výčet je docela dlouhý a ne zcela odpovídá předpokladu zakrnělého mozku. Když si to uvědomili muži, začali mávat pochodněmi a Biblí, postavili hranice a začali upalovat příslušnice něžného pohlaví za využívání mocností pekelných, které jim bezpochyby pomáhaly, aby dosáhly takové výkonnosti v běžném životě (zejména zvládání několika činností současně bylo mužům trnem v oku). Když se ženy snažily něco namítat, vynalezli muži tzv. „scold’s bridle“ (dámská uzda), která jim měla pomoci zvládat náhlé přívaly slov. Vypadalo to asi nějak takto:

Když si svou nedoceněnou výkonnost uvědomily o pár století později ženy samy, staly se z nich sufražetky. Taková sufražetka je nezdolný tvor, který tráví svůj volný čas nejraději máváním letáky a peticemi na ulicích, a pokud jí je zamezeno mávat jimi na ulicích, mává jimi ve vězení. Pokud jí jsou letáky a petice odebrány, mává hystericky rukama kolem sebe. Odmítá přijímat potravu na znamení toho, že zcela trvá na prvotním schválení práv žen a teprve potom půjde dolů uvařit večeři. Muži si ale umí i s touto paličatostí poradit. Násilím drží sufražetčiny hystericky mávající ruce a cpou jí do krku trubičku, kterou je potom následně do těla vpravena tekutá potrava, aby jim sufražetka náhodou ve vězení neumřela hlady. Sufražetka je tvor chráněný. Občas se v tom všem shonu stane, že trubička je zavedena nikoli do jícnu, ale do hrtanu a z tvora chráněného se stává tvor ohrožený. I přesto však sufražetka vytrvá! A nakonec, v roce 1928, je sufražetka, to podivné zvířátko, konečně přijata jako rovnoprávný člen lidského pokolení a získává dokonce právo volit, volit nejen politiky, ale i svůj vlastní život.

Glasgow ukazuje ve světe Kelvingrove všechny své tváře. Nezapomíná dokonce ani na jeden z  nejbarvitějších aspektů místního života – přistěhovalce. Lidé přicházející převážně z jižní Asie už tak nějak do Glasgow patří (a odpovídá tomu i název celé sekce „I belong to Glasgow“). Ona si tady polovina obyvatel Glasgow totiž nemá vůbec co vyčítat. Nejen že mnozí z nich jsou studenti, kteří sem přijeli za vzděláním a pak už tady zůstali (ne, to nebude můj případ), nebo jsou to pracanti ze všech možných evropských zemí, co sem přijeli na zkušenou vydělat pár liber a pak tu zůstali (ne, to není Hoňovo případ), ale takovými přistěhovalci jsou i Irové, kteří tu žijí již přes 150 let. Přišli do Glasgow v době „velkého hladomoru“ (Great Famine), v Británii známého jako „The Irish Potato Famine“, který sužoval Irsko v letech 1845 až 1852. V důsledku hladu a nemocí tehdy zemřel jeden milion lidí a další milion Irsko opustil, aby hledal šťastnější budoucnost ve Skotsku, kde pořád ještě nějaké brambory zbývaly… Nejstarší přistěhovalci z Asie přišli do Glasgow již ve druhé polovině 19. století, nejsou tedy v porovnání s vyhladovělými Iry o moc pozadu. Jejich potomkům, kteří v Glasgow žili od narození, asi budete těžko vysvětlovat, že sem nepatří. Oni sem totiž patří, jsou součástí místní kultury, dotvářejí ji, ozvláštňují, naplňují vůní cizokrajných koření, pestrobarevnými látkami a neobvyklými střihy oblečení. Mnozí z nich se ovšem již asimilovali v plné míře. Například Harpreet Mooker, narozený v Glasgow a žijící zde celý svůj život, se ženil v tradičním skotském oděvu – kiltu. A proč by taky ne, když je vlastně rodilým Skotem.

Ono Glasgow je celé takové fragmentární… Tu kousek vlastní historie, tu kousek Indie, tu kousek Číny, tu kousek divokého Západu… No skutečně! Místní obyvatelé byli nadšeni příjezdem Buffalo Billa v zimě 1891, který zde strávil následující tři měsíce se svou show „The Drama of Civilization“. Jakýpak obrázek si místní vytvořili o civilizaci Divokého Západu? Byla to představa zcela jasná a zřetelně hierarchizovaná. Na jejím vrcholku stojí Buffalo Bill se svými kumpány jako hrdina století, kotouč zapadajícího slunce se třpytí za jeho zády jako svatozář. Na jeho tvář však cosi vrhá stín, v jeho očích je neklid, jeho ruku to táhne směrem ke koltu, věrnému příteli, jenž visí za Buffalovým mužným pasem. Buffalo Bill má totiž trable s Indiány, s těmi otravnými rudochy, kteří si nárokují práva na některá území v Americe. Oni si dokonce myslí, že jim ta území patří! V “Battle of the Little Bighorn“, která byla v programu příznačně nazvána jako „Pád statečného generála Castra“ dokonce tito nesnesitelní rudí padouši krvelačně zabili generála Castra!

Vše pokroucené, vše postavené na hlavu. Absurdita celé produkce byla ještě umocněna tím, že v rolích Indiánů zde vystupovali skuteční Indiáni z kmene Siouxů (Lakota), které parta Buffalo Billa naverbovala v rezervacích v Jižní Dakotě. Všichni si mohli ty smradlavé Indiány, antihrdiny 19. století, prohlédnout zblízka. Indiáni si na oplátku za své věrné služby mohli „domů“ do rezervace odvézt několik kiltů pro své přátele a rodiny, tedy alespoň pro ty, kteří v té době byli ještě naživu…

Divoký západ opouštíme, jak rychle to jen jde. Třeba parní lokomotivou. Kdo vlastně stojí za vynálezem parního stroje? Jestli si myslíte, že to byl James Watt, tak nebyl.  On totiž „pouze“ zdokonalil původní vynález Thomase Saveryho a Thomase Newcomena. Podařilo se mu vytvořit stroj menší, výkonnější a hlavně levnější! James byl od malička takový malý génius, no řekněte, koho z vás při každodenním pohledu na varnou konvici kdy napadlo sestrojit parní stroj? Zato James Watt díky troše toho ranního přemýšlení přišel na spoustu zajímavých věcí. Když ráno uchopil konvici a začal vařit vodu na čaj, vynalezl dvojčinný parní stroj, když pak zaléval čajové lístky ve svém oblíbeném květovaném hrníčku, zjevilo se mu složení vody, když si ukusoval pořádná sousta čerstvého chleba s džemem, rozhodl se zavést jednotku „koňská síla“. Málokdo však ví, že zatímco přežvykoval a četl si včerejší noviny, zkonstruoval v hlavě lis na kopírování dopisů, což později usnadnilo práci v mnoha kancelářích. Možná bychom všichni měli po ránu při vaření čaje přemýšlet i nad něčím jiným, než jestli si namažeme chleba marmeládou nebo medem :-)

Další vynálezy „Glasgowanů“ (mimochodem, angličtináři, mému příšerně znějícímu patvaru „Glasgowan“ v angličtině odpovídá dobře zavedený termín Glaswegian).

• pláštěnka – tak to byla jen otázka, než se pár chytrých hlav dá dohromady a vynalezne něco nepromokavého, když tady neustále prší, že…; tady to byl Charles Macintosh (1823)
• antisepse – Joseph Lister (1865) – ještě že ten Lister tenkrát přišel do nemocnice a řekl místním chirurgům na operačním sále: „Pánové, vážně byste si nejdřív měli umýt ruce…“
• ultrazvuk – Ian Donald (1950s)
• placení debetní kartou – již v roce 1966 dotáhl James Goodfellow do konce nápad svého kolegy Hugha Smeatona, když sestrojil první systém kreditních karet chráněných PIN kódy

Posledních dvě stě let bylo pro lidstvo skutečně převratných. A alespoň část těchto převratů se obešla bez obětí na životech (doufám, že James Watt při pozorování varné konvice nikoho smrtelně nezranil). Takže se můžeme plácat po ramenou a říkat si, jak jsme vyspělá civilizace. Ve skutečnosti bychom se měli podívat o několik tisíc let zpátky na staré Egypťany. A jelikož následující část prohlídky vedla právě do starého Egypta, my jsme se tam podívat šli. Starý Egypt je v Kelvingrove prezentován jako svět plný zábavy s pohřbíváním. Děti si tu můžou zkusit uložit své orgány (kromě srdce) do kanop (pokud si je ovšem doma stihli vyndat), vydloubat si drátkem mozek nosní dírkou (pokud si ho mimořádně nezapomněly doma), pomocí počítačové simulace posbírat symboly, které pomohou jejich zbloudilé duši najít cestu záhrobím a nakonec ze sebe pomocí dlouhého obvazu udělat perfektní, dlouhotrvající mumii. To byla ve zkratce zábavná sekce určená dětem (kde se nejvíc líbilo rodičům), ale pro rozšíření vědomostí bylo možné seznámit se s egyptskými bohy, kteří byli vyobrazeni na soškách různých velikostí a proniknout hlouběji do egyptského života. Například bohyně Sekhmet, dcera boha slunce Ra, která na nás shlížela se sluncem na hlavě obtočeným kobrou, je mimo jiné bohyní nemocí – její dech je horký jako pouštní vítr. Isis a Osiris zase byli bratr a sestra a zároveň manželé. To je vše, co si pamatuji (většinu čas jsem strávila pokusy o vyšťourání Hoňova mozku nosní dírkou).

Poslední úsek světa Kelvingrove, který jsem měla možnost toho dne prozkoumat, a to ještě pouze z části, protože mě pán kvůli zavírací době v polovině vyhodil, nás vrací nikoliv o pár tisíc let zpátky, ale o pár set milionů let zpátky. Svět Kelvingrove je, jak jsem již uvedla, vskutku absolutně nevyzpytatelný (jiní by to možná nazvali neuspořádaností, ale mně se to líbilo).

• DEVONIAN PERIOD:

Před 380 miliony lety byl povrch Skotska tvořen částečně horkou pouští, z části horami a z části nížinami. Nížiny byly během období zvýšení hladiny moří zaplaveny vodou a vznikla skotská jezera – lochs. A v těch jezerech žily podivné ryby. A z těch ryb se vyvinuli první podivní obojživelníci. A těm vědci říkají Osteolepis. A mě to přestává bavit, takže jdu o pár milionů let dál…

• CARBONIFEROUS AGE:

Před 330 miliony lety to evidentně nebylo o nic lepší. Vzhledem k tomu, že Skotsko se nacházelo poblíž rovníku, pokrývaly jeho povrch husté tropické pralesy. A opět stoupla hladina moří a ty lesy zaplavila. V té době vznikly i skalní útvary v okolí Glasgow, jež jsou rájem všech, kteří se rádi plazí s lupou po skalách a hledají fosílie rostlin a živočichů.

• TRIASSIC PERIOD:

Před 220 miliony lety žila na skotských pouštních dunách zvířátka podobná dnešním krokodýlům, akorát mnohem větší.

• JURASSIC AND CRETACEOUS PERIOD:

Před více jako 65 miliony lety (ale méně jak 220 miliony lety) bylo ve Skotsku parádně. Slunce, teplo, píseček, moře, slunečníky… no zkrátka skotská riviera! Kdybychom v té době již byli na světě, mohlo by být Skotsko oblíbenou letní destinací, pokud by vám ovšem nevadilo, že by vás kdykoli mohl zašlápnout nemotorný dinosaurus… Enjoy your holiday!

Jo, ještě, než nás stihli vyhodit, stihli jsme si narychlo pohrát v koutku pro děti :)

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!