DEN NULA

 Opravdu by bylo nespravedlivé vůči všem zainteresovaným začínat tyto deníkové zápisky dnem odletu. To, co se odehrálo předtím, stojí za delší úvahu a za propracovanější rekapitulaci událostí, které se táhnou až do dalekého února 2013. Abych se vyhnula zcela vyčerpávajícímu sledu několika tisíc slov, která by vystihovala tento maraton za Skotskem, shrnu tyto události v několika méně vyčerpávajících bodech.

• ÚNOR 2013

To jsem takhle jednou domů přišla s pocitem, že nevím co se životem. Jistě se to stává občas každému z nás a přeju všem, aby i u nich takový nepříjemný pocit vyústil pouze v tak příjemný výsledek jako je půl rok v Glasgow. Na univerzitě jsme se s kolegyněmi zrovna bavily o výjezdech do zahraničí a o jejich „erasmáckých“ zážitcích a já najednou dostala chuť se taky podívat někam do světa. Hoňa si vždycky přál jet někam do zahraničí a chvíli tam žít, tak jsem se nemohla dočkat, až mu to sdělím. Ukázalo se však, že jeho jindy vždy flegmatická a dobrodružná povaha v případech ohrožení stabilního režimu organismu přepíná do režimu výstrahy a Hoňa na mne následující půl hodinu koukal s hrůzou v očích, co jsem to vymyslela. Paradoxně to byl on, kdo se zajímal o běžné věci pozemské, jako co tam budeme dělat a z čeho tam budeme žít. Nakonec se ovšem nechal přesvědčit, že bychom to měli risknout J

• BŘEZEN 2013

Následovalo podání žádosti na Erasmus – z naší Jihočeské univerzity vždy vypouštějí do Glasgow pouze jednoho studenta doktorského programu a já měla to štěstí, že jsem byla jediná, kdo se hlásil, čímž  jsme se v našem doktorském kabinetu vyhnuli fyzickému boji, slovním potyčkám, nepříjemným nástrahám na chodbách a dalším aspektům nepřátelství na život a na smrt, jak jej známe z románů. Kdo si tím neprošel, neuvěří, kolik papírů jsem musela vyplnit, kolik formulářů a žádostí podat a odeslat, kolik mne to stálo vypitých kafí a skleniček vína, než jsem se dopracovala do bodu přijetí.

• DUBEN 2013

Schválení mé žádosti Jihočeskou univerzitou. Radost! První krok do neznáma.

• KVĚTEN 2013

Dvě a půl hodiny vyplňování online „application form“ pro University of Glasgow s možností permanentně nahlížet do průvodce k online žádosti, který měl dvakrát více stran než samotná žádost a nenašla jsem v něm jedinou odpověď na otázky, které během vyplňování vyvstávaly. Detailní popis toho, jak vyplnit své jméno, příjmení a adresu, moc užitečný nebyl.

• KVĚTEN – ČERVENEC 2013

Období plné nových formulářů, které si musím nechat potvrdit po příjezdu do Glasgow. Mimochodem také období plné čekání na odpověď z univerzity. Nervozita roste s každým dnem. Proklínám skotskou byrokracii a whisky. 31. července 2013 ve 22:45 přichází odpověď – „You are unconditionally accepted to University of Glasgow.“ Hurá…

• SRPEN 2013

Už stačí jen podepsat finanční dohodu a počkat pár dní, než dorazí stipendium za rok 2013 na účet. Za rok 2014 jej dostanu, pouze pokud odešlu podepsané formuláře z Glasgow. Vyděrači!!! K tomu vrcholí naše období hledání bytu. Nutno podotknout, že byt jsme hledali již od začátku července na všech možných stránkách – gumtree.com, www.spareroom.co.uk, houseshare, roommate atd. Každý den v průměru hodina hledání, rozesílání desítek (později již stovek) mailů a NIC!!! ŽÁDNÁ ODPOVĚĎ, kromě asi pěti záporných („No, thank you.“) Začínáme přemýšlet, jestli na nás není něco v nepořádku… Každopádně mám pocit, že Glasgow znám již zpaměti – alespoň z mapy. Nakonec musíme sáhnout k nouzovému řešení – začít otravovat naše blízké. Kamarádka, která žije deset let v Glasgow, rozhazuje sítě a snaží se nám najít byt a práci. Vzhledem k tomu, že má 8týdenní miminko, jsme jí zavázáni, že s námi vůbec ztrácí čas. Abychom vyčerpali všechny možnosti, zároveň kontaktuji Dr Johna Batese z univerzity (na jedné konferenci mi dal svou vizitku, kdybychom prý cokoli potřebovali…  – tady je jasné, k čemu slouží literární konference). Po zralé úvaze, že mezi ono „cokoli“ se počítá i shánění bytu a že naše situace začíná být vskutku neúnosná (asi týden před odjezdem a ani náznak místa, kde hlavu složit), píšu Batesovi zdvořilý e-mail. Týden čekáme na odpověď, a když už začínám nadávat na všeobecnou nelidskost lidské povahy, přijde e-mail od Batesovy ženy, která nám sdělí, že skočila za sousedkou odnaproti zeptat se, zda by nás náhodou neubytovala, a ona odvětila, že ubytovala. A tím začíná naše pouť do našeho současného bydliště a k naší současné „landlady“ Judi.  Judi je již postarší dáma, je však maximálně vitální a optimistická. Stává se takovou naší vlastní babičkou, ovšem ryze skotskou babičkou. Skotské babičky, jak jsme si povšimli, se od těch českých dosti výrazně liší (viz. tabulka níže).