Prakticky již od začátku října lze vidět všude možně po Glasgow, v ulicích i obchodech, známky toho, že se blíží Vánoce. Nevím, zda sloveso „blížit se“ je zde vhodně zvoleno, protože mi připadá, že stejně tak by člověk mohl říct v březnu, že se blíží Vánoce. Na chvíli však tuto mánii přehlušil jiný svátek, v českém prostředí netradiční – Halloween. V Čechách jsem zarytým odpůrcem slavení svátků, které nevycházejí z našich tradic, ale když jsme teď v tom Skotsku, chovejme se jako Římané… tedy jako Skoti. Chce-li někdo namítat, že je to svátek americký, ať se rovnou smíří s tím, že tuhle bitvu prohraje. Britové totiž slavili Halloween již hezkou řádku let před tím, než se skupinka Puritánů na začátku 17. století rozhodla hledat své štěstí v Americe. A jelikož, jak nám jejich přezdívka napovídá, to byli lidé, kteří oslavám zrovna neholdovali, ani po jejich příjezdu na nový kontinent se bujaré slavení zrovna nerozbujelo. Halloween se začal v Severní Americe masově slavit až v 19. století - s novou vlnou přistěhovalců z Irska a Skotska.

Halloween vlastně není nic originálního, je to zkrátka taková obměna našich Dušiček nebo třeba mexického svátku mrtvých. Někteří badatelé tvrdí, že původně Halloween souvisel s keltským svátkem úrody Samhain. Jiní zase tvrdí, že se vyvinul v rámci křesťanské tradice zcela nezávisle na keltských pohanských tradicích. Tak si vyberte... Halloween se slaví se o dva dny dříve než naše dušičky, v poslední říjnový den, a to, věřte tomu nebo ne, vylézají duchové a čarodějnice, čarodějové a příšery a žerou malé děti, které zlobily. Ne, vlastně je to úplně naopak. Malé děti se tady totiž za všelijaké duchy, kostry a čarodějnice převlékají, aby pak chodily za řádného dohledu rodičů žebrat od domu k domu. Jakmile se otevřou dveře, vybafnou na obyvatele domu „trick or treat“, což ve volném překladu znamená něco jako „dej-mi-cukroví-nebo-ti-zahážu-barák-toaleťákem!“ Ten „trick“ je totiž něco, co děti provedou každému lakomci, který si radši zvolí „trick“ a nepřicupitá s mísou plnou bonbónů (do které děti slastně zaboří ruce a naberou si hrstě bonbónů, načež zakročí rodiče se situaci nepřiměřeným požadavkem, aby si vzaly pouze jeden! Mimochodem sami si vezmou taky…). Škála takových trestů za lakomost je široká a velmi pestrá – pomazání kliky čímkoli nechutným, počmárání dveří čímkoli omyvatelným či již zmíněné zaházení domu či auta toaletním papírem (pokud možno nepoužitým). Ve skutečnosti jsou ale děti připravené pouze na odpověď „treat“ a pokud zlomyslný pán či paní odpoví „trick“, jsou úplně bezradné, a buď se rozbrečí, nebo jdou žebrat o dům dál.

Tady si můžete udělat představu o tom, jak to asi vypadá: www.youtube.com/watch?v=skeB61hKh6I

Měla jsem to štěstí vidět v naší poklidné, světlem viktoriánských lamp zalité ulici dvojici dětí, které zrovna v doprovodu tatínka obcházely ve svých halloweenských kostýmech jednotlivé domy. Má to své kouzlo, když vidíte ty malé caparty, jak vyběhnou schody ke vchodu, nožky se jim zamotávají do hábitů, a vykviknou do otevřených dveří „trick or treat“. Úplně vidím ta jejich kukadla, vykulená v očekávání, jaká přijde odpověď, a úlevu ve tvářích, když se ozve „treat“. Ale byla jsem svědkem i druhé stránky věci. V obchoďáku si chlapeček s rodiči vybíral kostým na Halloween, ovšem jaksi pořád nedocházelo ke shodě v názorech. Zatímco chlapeček chtěl pravděpodobně ten nejstrašidelnější ze všech, bez ohledu na to, kolik stojí, rodiče se zaměřili na ten, který byl nejlevnější ze všech, bez ohledu na to, jak vypadá, a tak se tatínek neustále snažil nacpat synkovi na hlavu masku jakési blíže nespecifikovatelné příšery se zelenými vlasy, zatímco chlapec se statečně vzpíral a odmítal se podvolit tomuto neestetickému řešení halloweenského problému…

Jelikož tento rok Halloween vycházel na čtvrtek, rozhodli jsme se, že ho raději oslavíme v sobotu předtím, pro případ, že bychom se druhý den cítili jaksi unavení a nutně potřebovali dlouho se válet v posteli. Pozvali jsme Toma, Vojtu a Markétu a jako vstupné jsme stanovili přinesení vlastní dýně (kostým výhodou). Sami jsme byli až do poslední chvíle přesvědčeni, že kostým mít nebudeme. Dopoledne jsme jeli nakoupit nějaké pohoštění a dekorace, aby ta oslava už stála za to. Vtrhli jsme v plné parádě k Morrisonům a oproti našim předchozím úvahám, že když budeme slavit doma, utratíme mnohem méně peněz, jsme tam nechali obnos nehorázných rozměrů. Domů jsme si ovšem přinesli vydatné množství alkoholu,  jedny halloweenské sušenky, ubrus s obrázky strašidel a… a to je vlastně všechno… :-) Ne, ještě jsme nakupovali suroviny na přípravu francouzského quiche. (Vůbec netuším, jak nás napadlo, že by bylo příhodné udělat si quiche na Halloween.) Pak jsme se vrátili domů, a zatímco jsme tupě zírali každý do svého notebooku (samozřejmě za chvályhodným účelem – Hoňa hledal práci a já jsem jistě dělala něco do školy, už si přesně nevzpomínám…), napadlo mě, že bych mohla jít za nějakou ženu ze 40. let, jelikož jsem si z Čech jako společenské šaty přivezla ty ve stylu 40. let. Navíc jsem si ještě koupila pár dní předtím úžasné boty ve stylu 40. let, pouze za 1 libru, jako nové! Od této představy pak nebylo daleko k Evě Braunové a od Evy Braunové k jejímu manžílkovi. A bylo rozhodnuto! Kupodivu kostýmy na tyhle dvě historické postavy je možno vyrobit z domácích zdrojů za necelé dvě hodiny. Museli jsme ještě vyrazit do města, jelikož mně chyběla rudá rtěnka a pírka do vlasů. Nakoupili jsme ještě fůru nevkusných balónků s nápisy Happy Halloween (které nás pak akorát otravovalo nafukovat a z nichž polovina měla více než jednu díru, což u balónků docela vadí…) a spěchali jsme domů. Museli jsme ještě uklízet, převlékat se a připravovat quiche, aby se pak mohl jen šoupnout do trouby. Z předchozích zkušeností totiž vím, že jakmile při vaření mluvím, nedopadá to zrovna nejlépe a trvá to minimálně dvakrát déle, než je jídlo hotové (a obvykle se pak ještě ke všemu nedá jíst).

Tom přišel jako vždy přesně na čas, Vojta jako vždy nepřišel vůbec (vidíš, Vojto, tady to máš veřejně jako naši osobní stížnost na tvou nedostatečnou docházku na společné akce). Markét dorazila pozdě (nevím, jestli jako vždy, protože to byla naše první společná akce). Zato přišla v kostýmu upíra, což se velmi cení. Tomáš kostým asi ztratil někde po cestě…

Zatímco se v troubě pekl quiche a v kuchyni to nádherně vonělo (čímž si nepřímo chválím budoucí výsledek tohoto procesu), vydlabávali jsme v jídelním koutě za doprovodu strašidelné hudby naše dýně – tzv. „jack-o-lanterns“. To byste nevěřili, jak je tato činnost zábavná! Dýně byla snad úplně všude, ale zachránil nás náš strašidelný igelitový ubrus. Díky této zkušenosti jsem se dozvěděla několik věcí: 1. jak vypadá dýně zevnitř, 2. jaké je to sahat na dýni zevnitř, 3. že nemám nikdy kromě obličeje vyřezávat do dýňové lampičky nic jiného, například vlasy (cca za dva dny je z nich seschlá hrouda). Během vyřezávání, které je mimochodem umělecky i fyzicky velmi náročné, jsme si dali večeři a pokračovali jsme vesele dál. Nakonec jsme si všechny dýně vyfotili na schodech do domu, krásně rozsvícené a zubící se do tmy. Byl vám to opravdu krásný, tajemný pohled na ty čtyři oranžové hlavičky, a kdyby nebyla taková zima, vydržela bych tam stát klidně hodinu (takhle jsem tam vydržela asi 35 vteřin).

No a pak se zábava přesunula do obývacího pokoje a to byl konec sofistikovaného zakoušení cizokrajných tradic. V podstatě jsme od té doby pouze popíjeli víno / pivo / irn bru a hráli jsme hry nebo si povídali. Jediná Markéta z nás pila nealko a jediná se pak asi půl hodiny v kuse smála slovu PÓREK!!! (To se ještě musí prověřit).

Jela pak domů posledním autobusem (který mimochodem jede ve 23:30, tady totiž po půlnoci naprosto končí veřejná doprava) a Tomášovi jsme rozestlali na zemi, na matraci samozřejmě. Kluci zase kecali do rána, já jsem si šla lehnout, protože už se to nedalo vydržet (tím nemyslím inteligentní rozpravy dvou podnapilých mužů, nýbrž pokročilou noční hodinu a své neustále se zavírající oči.) Natáhla jsem se proto v obýváku na gauč, že si jen tak trochu odpočinu. Měla jsem pocit, že celou dobu vím, co se v místnosti děje a o čem si kluci povídají, ale asi jsem musela usnout, protože druhý den jsem objevila ve foťáku tohle:

Ohromně vtipné!

Tak to byl náš první a pravděpodobně i poslední Halloween (ačkoli vyřezávání dýně bych si klidně někdy zopakovala).

A ještě novinka:

30. 10. si Hoňa konečně našel práci!!! Tentokrát to již nebyla nabídka od Pákistánců, ze nichž se posléze vyklubali podvodníci, kteří místo recyklování mobilů chtěli po svých zaměstnancích jejich opravování za účelem opětovného uvádění na trh (nepochybně černý) PLUS ještě po Hoňovi chtěli 100 liber zálohu! Ne, nesnažte se to pochopit, to se pochopit nedá. A tak jednoho krásného dne, a byl to shodou okolností jeho první pracovní den, Hoňa toto přepychové pracovní místo opustil. Naštěstí se mu pak jiného krásného dne ozvali z jedné agentury a stal se z něj balič, „packer“. A tam pracuje dodnes (a doufáme, že tam ještě aspoň do Vánoc vydrží). Kamarádí se s černochem a umí již téměř plynule polsky (98% jeho kolegů jsou totiž Poláci). Takže až přijedeme domů, neočekávejte, prosím, výkony v jiném jazyce než v - mezi místními velmi populární - polštině :-)

P.S.: Kamarádství s černochem je sranda. Neustále se Honi ptá na hrozně legrační věci:

1. Žijou v ČR lvi? (doplněno příběhem, že v Etiopii ano a že tam neustále žerou Somálce, z kterých pak zbudou pouze nohy).

2. Umíš jezdit na kole? (doplněno hrozným údivem, jak někdo, kdo umí jezdit na kole, může dávat po ránu přednost jízdě autobusem, když může jet 45 minut v dešti na kole).