ALLAN RAMSAY - VÝSTAVA PORTRÉTŮ
S tímhle pánem, který teď vystavuje (samozřejmě posmrtně) své malby v Hunterian Art Gallery v Glasgow, mám společnou jednu věc – taky mě přitahují obličeje lidí, ať už na fotografiích nebo obrazech. Proto jsem vždycky ráda fotila i malovala portréty. Vzhledem k tomu, že vstup na jeho výstavu je pro studenty University of Glasgow zdarma, vydala jsem se dnes i přes naprosto šílené počasí, kdy opět padají kočky a psi a ještě do toho lítají popelnice, zakusit trochu toho umění.
Jelikož jméno Allan Ramsay je pravděpodobně českému uchu méně známé, napíšu nejprve pár řádek, které vám alespoň troch přiblíží život a dílo tohoto výjimečného pána. Tedy – chvilka vzdělávání:
Allan Ramsay, autoportrét. Byl to docela fešák, že? Pokud si teda moc nefandil :-)
Allan Ramsay, skotský portrétista, se narodil v Edinburghu v roce 1713. Nadání a sklon k umění měl po kom dědit – jeho otec, taktéž Allan – byl totiž slavný skotský básník (české ucho opět slyší pravděpodobně poprvé). Synek studoval v Londýně, následně odjel do Říma a Neapole, kde se učil malovat pod vedením již “hotových“ malířů. Po návratu do domoviny se oženil s Annou Bayne; manželství ale nevneslo do Ramsayho života mnoho štěstí, Anne byla třikrát těhotná, během porodu třetího potomka zemřela a ještě ke všemu se žádné z jejich dětí nedožilo dospělého věku. Druhou Ramsayho ženou byla jeho žačka – Margaret Lindsay, se kterou utekl a tajně se oženil v Edinburghu. Margaretin otec jí nikdy neodpustil, že se vdala za umělce. Toto manželství bylo nicméně velmi šťastné (dobrá zpráva pro všechny, kteří mají umělce po svém boku – i takovýto podivný svazek může býti šťastným), Margaret dala Allanovi tři děti - Amelii, Charlotte a Johna. Jejich vztah musel být úžasný – oba měli společný zájem – malovali a malovali, v roce 1754 odjeli na tři roky do Itálie, kde cestovali po těch nejkrásnějších městech a malovali a malovali, a aby si vydělali na živobytí, malovali a malovali kolemjdoucí turisty. V roce 1761 po návratu do Británie vystřídal Ramsay Johna Shackeltona na postu dvorního malíře krále George III. a získal tak konečně trvalé zaměstnání, které by uživilo jeho rodinu. V roce 1770, poté, co si zranil pravou ruku, omezil malování, skončil svou kariéru dvorního malíře a začal se věnovat literární činnosti. Ještě jednou, naposledy, se vydal do milované Itálie a ve Skotsku za sebou nechal asi 50 nedokončených portrétů členů královské rodiny, které měl zkrátka domalovat někdo jiný. Zemřel v Doveru v roce 1784.
Ramsayho první žena Anne Bayne.
Ramsayho druhá žena a zároveň jeho žačka Margaret Lindsay.
Ramsayho portréty jsou půvabné malby, na kterých na první pohled zaujme skvěle zvládnutá technika, ale také určitá osobitost a grácie vyobrazených lidí. Portréty z pozdějšího období jsou ovlivněny francouzským uměním, určitou elegancí, grácií a volbou spíše pastelových barev. Kdo by chtěl tvrdit, jaký je to skvělý „job“ jen tak si celý život čmárat a být za to dobře placen, tak na Ramsayho obranu můžeme říci, že se angažoval i v politických kauzách, zejména bojoval za zrušení otroctví, a to právě prostřednictvím svých obrazů. Na portrétech královny Charlotte, manželky George III., prý záměrně zdůrazňoval její mulatské rysy, které prý zdědila po jednom z afrických předků ze 16. století. Její portréty pak byly poslány do kolonií, kde měly jazykem umění sdělit všem, jejichž oko na ně padlo, že když může i královna, jejíž původ má africké kořeny, kralovat ve Velké Británii, proč by měli být nadále černoši považováni za rasu podřadnou a sloužící. Nu posuďte sami, jak se mu královna vyvedla.
Zde si můžete prohlédnout všechny Ramsayho portréty tak, jak vznikaly, tedy od prvních Ramsayho prací až po ty nejstarší a nejvyspělejší.
www.wikipaintings.org/en/allan-ramsay/mode/all-paintings
Dílo Allana Ramsayho je řazeno ke stylu, jenž je po celém světě znám jako rokoko, někteří prosazují spíše název pozdní baroko, vzhledem k tomu, že ve střední Evropě tento styl navazoval právě na baroko, ze kterého výrazně těžil, ale i se od něj v určitých směrech lišil, kdežto ve Francii mu nepředcházelo baroko, nýbrž klasicismus a rokoko zde tedy tvoří zcela samostatný styl. Rokoko se rozšířilo zhruba kolem roku 1730, k nám se dostalo asi o deset let později. Máme-li si představit něco barokního, vybaví se většině z nás buclatí, nahatí andělíčci a neméně buclaté dámy. V rokoku se ale móda změnila. Dámy musely mít vosí pas a jejich vyumělkovaný vzhled, jak uvidíme, byl záležitostí každodenního nemalého úsilí. Baroko i rokoko se zdá mít společný rys – velkou zdobnost, ale rokoko se uchyluje spíše k miniaturám, drobným detailům. Na rozdíl od těžkého, přezdobeného a monumentálního baroka se rokoko pyšní odlehčenými kudrlinkami a přírodními motivy a není mu, na rozdíl od baroka, cizí asymetrie. Co se tematiky týče, baroko tíhlo spíše k vážnějším, náboženským motivům, kdežto rokoko dávalo předost odlehčené, žertovné tematice. Název „rokoko“ vychází z francouzského slova rocaille – rokaj, motivu, který tvarem připomínal mušli a byl často prokrajovaný a plný ornamentů.
Schválně - malý kvíz - poznáte, který z obrazů je barokní a který rokokový? (odpověď naleznete na konci článku)
Pokud byste zatoužili stát se rokokovou dámou či rokokovým pánem, čekal by vás každodenní maraton, během kterého byste se snažili proměnit svůj jistě vcelku normální obličej v umělou masku, která by do světa lhala o vašem věku a někdy snad i pohlaví. Základem vašeho rokokového světa by byl pudr bílé barvy, který se vyráběl z rýžové či obilné mouky, a se kterým byste si napatlali nejen obličej,ale i dekolt, celé paže a dokonce i paruku, která měla samozřejmě bílou barvu. Pudrovali se dámy, pánové, i děti. Aby váš obličej nevypadal jako tvář mumie, museli jste z té bílé záplavy nějak dostat alespoň části – černou tuší zvýraznit řasy, tužkou obočí, na tváře nanést trochu růžové a na rty rtěnku. Obrázek byl zcela dokonalý, pokud jste ještě přidali tzv. mušku – malý ústřižek hedvábí, taftu nebo kůže nejčastěji černé nebo rudé barvy ve tvaru koleček, srdíček, květin, karetních symbolů, ale i zajíčků, broučků a prasátek, jehož účelem bylo zamaskovat nehezké jizvy, které se na vašem obličeji vytvořily buď po prodělaných neštovicích, nebo zkrátka tím, jak pleť pod každodenními nánosy nemohla dýchat. Málokterá žena vypadala ve třiceti ještě na třicet. Nejlépe na tom byly prosté dívky, které si žádný pudr nikam neaplikovaly, a navíc díky každodenní práci s dobytkem získaly jistou odolnost vůči neštovicím. Tak tvářičku bychom měli, dalším krokem k vaší rokokové podobě je paruka. Ta někdy měřila i přes polovinu ženské výšky a byla bohatě zdobena květinami, drahými kameny, perlami, ptačími hnízdy, ovocnými koši, ba dokonce i modely lodí. Kadeřníkům trvalo hodiny, než dokončili své dílo, takže není divu, že ženy v parukách často i spaly, pokud jim to vůbec šlo. Ukládaly totiž své rozkošné hlavičky na tvrdé válce, aby se jim paruky neporušily. Pod nimi měly samozřejmě schovány vlastní vlasy, které stejně jako pleť neprodyšností trpěly. Vši zde ovšem měly svůj ráj. Proto každá žena vlastnila malou zlatou ručičku, která jí visela na krku či někde na šatech jako ozdoba a se kterou se mohla poškrábat, jak často jen hrdlo ráčilo. Zbývají šaty. Ženy se stahovaly do neuvěřitelně úzkých šněrovaček, aby daly vyniknout svým útlým pasům, krinolínové sukně udržovaly svůj načechraný tvar díky konstrukcím ze dřeva, kovu či velrybích kostí. Pánové si ovšem se ženami ničím nezadali, chodili nacpaní v teplých saténových kaťatech pastelových barev, velmi oblíbená prý byla růžová, lýtka vystavovali v bílých punčochách, saténové kabáty měli na okrajích vystužené kosticemi, aby jim pěkně stály (myslím okraje těch kabátů) a na nohou nejraději nosili střevíce s mašlemi nebo přezkami. Dámské střevíce byly díky délce sukní k zahlédnutí jen výjimečně, přesto byly boty vyráběné s největší pečlivostí a taktéž překypovaly ozdobami z krajek a podobně. Zajímavé je, že z této doby patrně pochází slovo negližé. Neznamenalo ovšem pyžamo, jak jej dnes vnímáme my, nicméně představovalo lehčí oděv, ve kterém dámy přijímaly hosty. Jednalo se o nařasenou, splývající sukni, volnou šněrovačku, plášť přehozený přes ramena a trojúhelník látky, který měl zakrývat výstřih.
Foto z filmu Marie Antoinetta by Annie Leibovitz.
Asi si říkáte, jak rádi byste už ze sebe všechny ty těžké šaty, vrstvy líčení a obrovské paruky sundali, abyste se mohli ponořit do vany naplněné horkou vodou. To by se vám ovšem v 18. století ani náhodou nepodařilo. Tehdy totiž všichni věřili, že voda je „fuj“, že vysává z člověka energii a organismus díky ní rychle ochabuje. Lidé byli přesvědčeni, že čím silnější nános špíny na jejich tělech, tím větší ochrana před různými škodlivými vlivy. Jediné, čeho byste se tedy dočkali v době rokoka, by bylo pidiumyvadélko s půllitrem vody maximálně, do kterého bylo povoleno namočit si špičky prstů u nohou. Ani o píď víc! Obličej jste si mohli otřít bílým hadrem, nebo něčím jiným, ale proboha, hlavně ne vodou! Styk těla s vodou povolen jednou za osm až dvanáct dní. Dovedete si představit, že lidé tehdy asi zrovna dvakrát nevoněli. I na tento malý problém ovšem vyzráli, když na sebe začali stříkat všechny možné voňavky a parfémy. Král Ludvík XIV. například miloval parfém s vůní pomerančových květů, ale věřte nebo ne, všeobecně oblíbené bylo aroma hnijících jablek okořeněných hřebíčkem a skořicí. Takový starší štrůdl. V této době také vznikla dnes populární kolínská.
A víte, co je nejlepší na tomhle rokokovém šílenství? Že jsem dnes dorazila do Hunterian Gallery i přes nepřízeň počasí a zjistila jsem, že je zavřeno.
KONEC
Odpověď:
První obraz je rokokový - The Toilette of Venuce od Francois Bouchera. Sice jsou tu také buclatí andělíčci, ale pastelové barvy, odlehčené téma a rokajové, asymetrické ornamenty za Venuší naznačují, že se jedná spíše o rokoko.
Druhý obraz je tedy barokní - téma je vážnější, atmosféra dramatičtější. Světlo a stín tvoří divoký kontrast. Na barokních malbách se často setkáme s náboženskými nebo mytologickými vyobrazeními. Zde se jedná o The Triumph of Neptune od Poussina. Je ovšem nutno říct, že baroko a rokoko měly mnoho společného a nelze tedy vždy jasně určit, zda se jedná o čisté baroko, nebo o čisté rokoko, protože nic takového patrně vůbec neexistovalo. Dobře je to vidět na architektuře, kde se opravdu nedá dost dobře rozlišit, o který sloh se jedná. Někdy rozhoduje spíše účel, například v rokokových stavbách se často nacházejí místnosti, které obsahovaly hudební nástroje, a byly tedy určeny k poslechu hudby, radosti a pobavení.